VÍRA JAKO DRUHOŘADÁ VĚC by Gary Wilkerson
Jestliže jsi křesťanem, který si zvolil, že nedá víru na první místo, a že bude do církve chodit jen pro útěchu, potom nebudeš mít velkou odolnost vůči nepříteli. Pokud jsi však rozhodnut žít pro Ježíše – jestliže máš vizi pro zraněné a ztracené a pro Kristovo tělo – Satan na tebe vrhne celý svůj arzenál. Tvoje cesta bude plná nebezpečí a zkoušek, že to otřese tvou duší.
Pavlova cesta do Říma, popsaná v 27. kapitole Skutků, znázorňuje, jak někteří z nás reagují na Satanovy údery. Když loď, která vezla Pavla, měla za sebou první etapu cesty, nastalo toto: „Protože přístav nebyl vhodný k přezimování, většina se rozhodla plout odtud dále, dostat se – bude-li to možné – do Foiniku a tam zůstat přes zimu“ (Skutky 27:12).
Pavel byl proti tomuto rozhodnutí nejen proto, že to byla zajížďka, ale protože Duch před tím varoval jeho srdce. V tu chvíli se to ale zdálo být tím nejvýhodnějším řešením. Později se loď dostala do vážných potíží a málem je to všechny stálo život.
Poukazuji na to, neboť když se někteří křesťané střetnou na své misii s odporem nepřítele, rozhodnou se „plout do Foiniku a zůstat tam přes zimu.“ Je pravda, že my všichni potřebujeme volno, abychom osvěžili svého ducha po nepřetržité službě druhým. Ale já mám na mysli něco jiného – postoj srdce, který říká: „Neber svou misii tak vážně. Uber a trochu se uvolni.“
Když to křesťané udělají, brzy jsou zcela mimo. Jejich misie již není Kristova, ale spíše se z ní stává starost o loď – a to znamená směřovat pryč od bouří. Ve výsledku se vzdálí od odporu, který je na ně namířen.
Tito věřící však nevědí, že se okrádají o vyšší povolání. To není v Božích očích nic malého. Jestliže se plavím do Foiniku místo do Říma, znamená to, že nikdo nejde do Říma s misií, kterou Bůh uložil mně. Loď je udržovaná pro práci – ale paradoxně nebyla naplněna misie pro tuto loď.
Útěcha a odpočinek nejsou pro království to podstatné. Žijící pro království říká: „Nevlastním svůj život – byl jsem koupen za cenu. Ježíš mě ve všem vede a dodává mi milost jeho věci uskutečnit, bez ohledu na odpor, který může přijít.“
Pavlova cesta do Říma, popsaná v 27. kapitole Skutků, znázorňuje, jak někteří z nás reagují na Satanovy údery. Když loď, která vezla Pavla, měla za sebou první etapu cesty, nastalo toto: „Protože přístav nebyl vhodný k přezimování, většina se rozhodla plout odtud dále, dostat se – bude-li to možné – do Foiniku a tam zůstat přes zimu“ (Skutky 27:12).
Pavel byl proti tomuto rozhodnutí nejen proto, že to byla zajížďka, ale protože Duch před tím varoval jeho srdce. V tu chvíli se to ale zdálo být tím nejvýhodnějším řešením. Později se loď dostala do vážných potíží a málem je to všechny stálo život.
Poukazuji na to, neboť když se někteří křesťané střetnou na své misii s odporem nepřítele, rozhodnou se „plout do Foiniku a zůstat tam přes zimu.“ Je pravda, že my všichni potřebujeme volno, abychom osvěžili svého ducha po nepřetržité službě druhým. Ale já mám na mysli něco jiného – postoj srdce, který říká: „Neber svou misii tak vážně. Uber a trochu se uvolni.“
Když to křesťané udělají, brzy jsou zcela mimo. Jejich misie již není Kristova, ale spíše se z ní stává starost o loď – a to znamená směřovat pryč od bouří. Ve výsledku se vzdálí od odporu, který je na ně namířen.
Tito věřící však nevědí, že se okrádají o vyšší povolání. To není v Božích očích nic malého. Jestliže se plavím do Foiniku místo do Říma, znamená to, že nikdo nejde do Říma s misií, kterou Bůh uložil mně. Loď je udržovaná pro práci – ale paradoxně nebyla naplněna misie pro tuto loď.
Útěcha a odpočinek nejsou pro království to podstatné. Žijící pro království říká: „Nevlastním svůj život – byl jsem koupen za cenu. Ježíš mě ve všem vede a dodává mi milost jeho věci uskutečnit, bez ohledu na odpor, který může přijít.“