KDYŽ PROCHÁZÍME UTRPENÍM
Možná právě procházíte nesnesitelnou zkouškou. Přitom víte, že jejím důvodem není to, že by se Bůh vypořádával s hříchem ve vašem životě, a říkáte si, proč vás Bůh nechává tak strašlivě trpět.
Možná vás má výheň této zkoušky přivést k poznání, které vám změní život. Přesně tak tomu bylo s Jobem. Uprostřed utrpení zjistil Job něco neuvěřitelného: přes své hluboké znalosti o Bohu Hospodina skutečně neznal. Vyznává: „Dosud jsem o Tobě jen slýchal pověsti, teď tě však na vlastní oči spatřuji. Proto se pokořuji – v prachu a popelu činím pokání!“ (Job 42, 5-6).
V době, kdy zažíval toto utrpení, bylo Jobovi nejméně sedmdesát. O Bohu věděl celý život. Dokonce Hospodinu postavil oltář, kde trávil mnoho hodin chválou a uctíváním Boha v pokoře a zbožnosti. Bůh ho učil svým cestám a tajemstvím. Job byl vyučován o tom, že Pán dává útěchu, učil se o Jeho svatosti, Jeho charakteru, Jeho povaze, Jeho hněvu a také o slávě Boží moci a moudrosti.
Přesto když na Joba dopadla ta ohromná krize, nebyl vůbec schopen Hospodina vidět. Naopak, Bůh se pro něj stal jen neurčitým teologickým pojmem. Zdálo se, že Hospodin, který byl nedílnou součástí jeho každodenního života, se teď ze všeho, čím Job procházel, vytratil. Najednou se Bůh zdál být jen řadou kázání, mrtvým slovem, poznáním, které v sobě nemá žádnou moc ani život.
Věřím, že tohle chtěl Pán v Jobově životě vynést na povrch. Víte, náš milující Otec chce, aby Ho Jeho děti znaly více než je možné skrze chvály, biblické vyučování nebo modlitební setkání. Chce, abychom Ho znali důvěrně, v každé oblasti života – to znamená i v době našich nejhorších zkoušek a utrpení. Náš Pán touží být víc než jen Bohem nějakého mrtvého náboženství. Chce, abychom Ho znali jako vševědoucího Otce, který je nám nablízku, všechno má pod kontrolou, drží nás pevně ve Své dlani.
Když procházíme utrpením, může to v nás způsobit dvě věci: buď zatvrdíme svá srdce v duchu nevíry, nebo v úžasu spatříme, že Bůh má vše, čím procházíme, ve Svých rukou.
Možná vás má výheň této zkoušky přivést k poznání, které vám změní život. Přesně tak tomu bylo s Jobem. Uprostřed utrpení zjistil Job něco neuvěřitelného: přes své hluboké znalosti o Bohu Hospodina skutečně neznal. Vyznává: „Dosud jsem o Tobě jen slýchal pověsti, teď tě však na vlastní oči spatřuji. Proto se pokořuji – v prachu a popelu činím pokání!“ (Job 42, 5-6).
V době, kdy zažíval toto utrpení, bylo Jobovi nejméně sedmdesát. O Bohu věděl celý život. Dokonce Hospodinu postavil oltář, kde trávil mnoho hodin chválou a uctíváním Boha v pokoře a zbožnosti. Bůh ho učil svým cestám a tajemstvím. Job byl vyučován o tom, že Pán dává útěchu, učil se o Jeho svatosti, Jeho charakteru, Jeho povaze, Jeho hněvu a také o slávě Boží moci a moudrosti.
Přesto když na Joba dopadla ta ohromná krize, nebyl vůbec schopen Hospodina vidět. Naopak, Bůh se pro něj stal jen neurčitým teologickým pojmem. Zdálo se, že Hospodin, který byl nedílnou součástí jeho každodenního života, se teď ze všeho, čím Job procházel, vytratil. Najednou se Bůh zdál být jen řadou kázání, mrtvým slovem, poznáním, které v sobě nemá žádnou moc ani život.
Věřím, že tohle chtěl Pán v Jobově životě vynést na povrch. Víte, náš milující Otec chce, aby Ho Jeho děti znaly více než je možné skrze chvály, biblické vyučování nebo modlitební setkání. Chce, abychom Ho znali důvěrně, v každé oblasti života – to znamená i v době našich nejhorších zkoušek a utrpení. Náš Pán touží být víc než jen Bohem nějakého mrtvého náboženství. Chce, abychom Ho znali jako vševědoucího Otce, který je nám nablízku, všechno má pod kontrolou, drží nás pevně ve Své dlani.
Když procházíme utrpením, může to v nás způsobit dvě věci: buď zatvrdíme svá srdce v duchu nevíry, nebo v úžasu spatříme, že Bůh má vše, čím procházíme, ve Svých rukou.