středa 26. května 2010

MÍSTO BEZ POVĚSTI

Po nějaký čas byl Mojžíš poctěn vysokou vážností, respektován na místech nejvyšší vlády, měl velkou pověst a věhlas. Pohyboval se mezi bohatými a byl jedním z nejznámějších mužů své doby. Ale když k němu promluvil Bůh z hořícího keře (viz Exodus 3:5), Mojžíš se snížil do bodu nula.

Bůh si ho nemohl použít, dokud se neodtrhl od svých světských příchylností. Kdo znal Mojžíše nyní? Ukrytý mimo, bez povšimnutí – tichý a bez vlivu. Neměl žádnou možnost vybití své obrovské energie.

Ale v ten samý moment, kdy Mojžíš dosáhl bodu nula – když byla jeho pověst zcela ztracena a nezůstalo nic z toho starého sebevědomého Mojžíše – byl na svaté půdě!

Jak dlouho čekal Bůh u toho keře připraven propuknout v nové a slavné zjevení? Pouze do toho konečného zlomového momentu, kdy se Mojžíš opravdu už nadále nestaral o svou práci či pověst. Když skoncoval s posledními kousky své sebejistoty, nalezl zjevení.

Pán Ježíš stál na té samé svaté půdě. Písmo říká: „Sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka…“ (Filipským 2:7).

Vyhýbání se pověsti a stávání se služebníkem je dobrovolná volba. Díky Bohu za ty, kteří jsou zase znovu povoláni na takovou svatou půdu a hledají ponížení, které on může vyvýšit a připravit pro službu.

Jeden velký Boží muž napsal: „Boží člověk, který opravdově káže Slovo, se nakonec vzdá myšlenky, aby byl známý. Pokud káže Krista, jeho pověst se bude konstantně snižovat a Kristus poroste. Opravdoví proroci umírají neznámí. Bůh jim dá jejich příděl až po smrti.“

Věřím, že pokud hledáme větší a rozšířenější pověst, něco v našem poselství chybí. Vlastní já je příliš významné. Kristus by měl získávat a my bychom měli ztrácet známost. Měli bychom být méně známí v nadcházejících letech dokud, jako Pavel, neskončíme obklopeni Bohem.

Kéž jsme všichni sníženi! Kéž on sám je vyvýšen! Bůh nám pomáhá dostat se zpět na tuto svatou půdu.