úterý 25. května 2010

UZDRAVUJÍCÍ POSTIŽENÍ

„Dokud jsem se nepokořil, bloudíval jsem, NYNÍ dodržuji, co jsi řekl“ (Žalm 119:67).

Věřím v uzdravení. Věřím v postižení. Věřím v „uzdravující postižení“. Jakékoli postižení, které mě udržuje od zbloudění – které mne vede hlouběji do jeho Slova – je uzdravující. Boží nejmilostivější duchovně a fyzicky uzdravující silou může být postižení.

Tvrdit, že bolest a postižení jsou od ďábla, znamená tvrdit, že David byl veden ďáblem, aby pátral po Božím Slově. Trpím velkou bolestí. Volám k Bohu po vysvobození a věřím, že mne zcela uzdraví. A přesto dokud setrvávám ve víře, nepřestávám Bohu děkovat za tu současnou okolnost a nechávám ji, aby mi připomínala, nakolik jsem skutečně na něm závislý. Spolu s Davidem říkám: „Je mi to k dobru“ (Žalm 119:71).

Bolestí a postiženími se nemá opovrhovat jako něčím, co přichází od ďábla. Tato břemena utvářela velké muže víry a prozíravosti.

„VŠECHNU svou starost vložte na něj…“ (1.Petr 5:7).

Pavel hovoří o „starostech“ v církvích, které na něj doléhaly (viz 2.Korintským 11:28). Každá nově zrozená církev byla jinou „starostí“ na jeho bedrech. Růst, rozšiřování hranic s sebou vždycky přináší nové starosti. Člověk, kterého si Bůh používá, musí mít bedra široká. Neodváží se couvnout před výzvou ohledně spousty nových starostí a problémů. Bůh ví, kolik starostí na nás může vložit. Nehledá, jak nás zlomit – ve zdraví či síle. Je to jen tím, že ochotných dělníků je málo a žeň je tak velká. Starosti jsou odebírány těm, kteří je odmítají a jsou dávány jako dary těm, kteří se jich nebojí. Zapomeň na náklad starostí, který neseš – nemůžeme je snad všechny vložit na něj?

Každé nové požehnání souvisí s kupou starostí. Nemohou být odděleny. Nemůžeš se učit žít s požehnáním, dokud se nenaučíš žít se starostmi.