pondělí 13. června 2011

NEBOJ SE SELHÁNÍ

Když Adam zhřešil, pokoušel se před Bohem skrýt. Když Petr zapřel Krista, bál se podívat do jeho tváře. Když Jonáš odmítl kázat v Ninive, jeho strach ho dovedl až do oceánu, aby uprchl před Hospodinovou přítomností.

Mnohem horší než selhání je strach, který je s ním spojen. Adam, Jonáš a Petr utíkali od Boha, ne kvůli ztrátě lásky k Němu, ale protože se báli, že je na ně natolik nahněvaný, že by jim nerozuměl.

Žalobce bratří čeká, jako sup, na jakékoli tvé selhání. Potom používá veškerou ďábelskou lež, aby tě nechal všechno vzdát a aby tě přesvědčil, že Bůh je příliš svatý, nebo že ty jsi příliš velký hříšník, a že už nemůžeš zpět. Anebo tě přiměje se bát, že nejsi dost dokonalý či že se nikdy ze svého selhání nezvedneš.

Trvalo čtyřicet let, než se Mojžíš zbavil strachu a byl použitelný v Božím plánu. Kdyby Mojžíš či Jákob nebo David při svém selhání rezignovali, možná bychom o nich nikdy neslyšeli. A přece se Mojžíš znovu zvedl, aby se stal jedním z největších Božích hrdinů. Jákob čelil svému hříchu, byl znovu smířen se svým bratrem, jehož byl podvedl, a dosáhl nových vítězství. David běžel do Božího domu, nalezl odpuštění a pokoj a navrátil se do svého nejhezčího období. Jonáš se vrátil stejnou cestou, udělal to, co prve odmítl, a přivedl celé město k pokání. Petr se zvedl z popela zapření, aby dovedl církev k Letnicím.

V roce 1958 jsem seděl ve svém autě a plakal; myslel jsem si, že jsem příšerně selhal. Byl jsem bez okolků vyhozen ze soudní síně poté, co jsem si myslel, že mne Bůh vede, abych svědčil sedmi náctiletým vrahům. Má snaha poslechnout Boha a pomoci těmto mladým gangsterům vypadala jako konec hrozného selhání.

Děsím se při pomyšlení na mnohá požehnání, která bych propásl, kdybych to v té temné hodině vzdal. Jak jsem dnes šťastný, že mě Bůh naučil čelit svým selháním a pokračovat dalšími kroky.