úterý 21. června 2011

OTCŮV POLIBEK

Dostává se nám velkého požehnání, když se vidíme sedět na nebeských místech. Co je tímto požehnáním? Je to právo přijetí: „abychom skrze Ježíše Krista byli přijati za jeho vlastní“ (Efezským 1:5, B21). Řecké slovo pro „přijati“ znamená velmi podporovaní. Je to rozdílné od českého použití ve smyslu „uznán jako adekvátní.“ To naznačuje něco, co může být trvalé a co ovlivňuje postoj: „Dokážu s tím žít.“ To není ten případ, jak Pavel toto slovo použil. Jeho použití slova „přijati“ se překládá jako: „Bůh nás velmi podporuje. Jsme pro Něj velmi cenní, neboť jsme v Kristu.“

Protože Bůh přijal Kristovu oběť, vidí nyní pouze jednoho společného člověka: Krista, a ty, kdo jsou na něj naroubováni vírou. Naše tělesnost v Božích očích umírá. Jak? Ježíš naši starou přirozenost odstranil na kříži. A tak nyní, když Bůh hledí na nás, vidí pouze Krista. Postupně se musíme naučit vidět sami sebe tak, jak nás vidí Bůh. To znamená nesoustředit se jenom na naše hříchy a slabosti, ale soustředit se na vítězství, které pro nás Kristus vydobyl na kříži.

Podobenství o marnotratném synu poskytuje mocné znázornění přijetí, které přichází, když zaujmeme nebeskou pozici v Kristu. Ten příběh znáte: Mladík si vzal své dědictví od otce a promrhal ho hříšným životem. Potom, když dočista zkrachoval – morálně, citově a fyzicky – vzpomněl si na svého otce. Byl přesvědčen, že ztratil veškerou jeho přízeň. A bál se, že je jeho otec plný hněvu a nenávisti k němu.

Písmo nám říká, že tento zlomený mladík byl plný zármutku nad svým hříchem a volal: „Nejsem hoden. Zhřešil jsem proti nebi.“ To představuje ty, kdo přicházejí v pokání skrze zbožný zármutek.

Marnotratník si řekl: „Vstanu a půjdu k otci“ (Lukáš 15:18, B21). Uplatnil své požehnání přijetí. Rozumíš tomu obrazu? Marnotratník se odvrátil od svého hříchu, svět zanechal za sebou, a přijal otevřené dveře svého otce, které měl slíbeny. Šel v pokání a přivlastnil si přijetí.

A tak co se stalo marnotratnému synovi? „Otec ho spatřil z velké dálky. Pohnut soucitem přiběhl, padl mu kolem krku a zasypal ho polibky“ (Lukáš 15:20, B21). Jak nádherná scéna! Hříšnému synovi bylo odpuštěno, byl objat a milován svým otcem, bez jakéhokoli hněvu či odsouzení. Když dostal otcův polibek, věděl, že byl přijat.