BŘÍMĚ SKRYTÉHO HŘÍCHU
Břímě skrytého hříchu, který král David nesl po celý rok jej velmi poznamenalo. Zlomilo mu to zdraví, potrápilo mysl a zranilo také jeho ducha. V jeho domě to natropilo zmatek, meziBožím lidem deziluzi a výsměch mezi bezbožnými. Nakonec sám provolal: „Vždyť už jsem přece na pokraji pádu a stále trpím bolestí“ (Žalm 38:17). Židovské slovo „halt“ zde má význam „padat“. Myslel tím tedy: „Brzy spadnu dolů z této velké hromady bolesti.“
Někteří křesťané si mohou při pohledu na toto Davidovo období plné otřesů pomyslet: „Jak hrozné věci dokázal satan Davidovi připravit. Jak se mohl tento kdysi tak citlivý žalmista dostat na pokraj pádu? Bůh se na něho musel strašně zlobit.“
Ne! Nebyl to ďábel, který tolik obtěžkal Davidův hřích, byl to Bůh. Ve svém velkém milosrdenství Bůh dovolil tomuto muži klesnout až na dno, aby uviděl velikost svého hříchu. Obtěžkal Davidův nevyznaný hřích natolik, aby jej už nebyl schopen nést a byl veden k pokání.
Pravdou je, že jen spravedlivý muž jako David mohl být tak mocně ovlivněn svým hříchem. Jak vidíme, jeho svědomí bylo stále ještě citlivé a pociťoval ostrou bolest každého usvědčujícího šípu, kterým byl od Boha zasažen do srdce. Proto David mohl říci: „Stále trpím bolestí.“
To je tajemství celého tohoto příběhu: David měl zbožný zármutek, hluboký a vzácný strach z Boha. Dokázal přiznat: „Vidím za tím Pánovu usměrňující ruku - jak mě tlačí na kolena, a uznávám, že můj hřích si zaslouží Jeho hněv.“
V knize Pláč je psáno: „Ano, i já jsem pocítil, jak trestá jeho rozzuřený kyj. Odehnal mě, do tmy zavedl, a ne ke světlu..... Rozdrtil mi kosti a obrací ruku proti mně ..... Ohradil mě a obklopil hořkou útrapou…. Usadil mě do temnoty jak dávno mrtvého. Zazdil mě, nemohu pryč, obtížil mě okovy….. Kamennou zdí mi cesty zahradil….“ (Pláč 3:1-9).
Spisovatelův záměr zde je jasný: Pokud žijeme ve skrytém hříchu, Bůh samotný učiní naše řetězy natolik těžké, chaotické a děsivé, až jsme vedeni k otevřenému vyznání a hlubokému pokání.
Někteří křesťané si mohou při pohledu na toto Davidovo období plné otřesů pomyslet: „Jak hrozné věci dokázal satan Davidovi připravit. Jak se mohl tento kdysi tak citlivý žalmista dostat na pokraj pádu? Bůh se na něho musel strašně zlobit.“
Ne! Nebyl to ďábel, který tolik obtěžkal Davidův hřích, byl to Bůh. Ve svém velkém milosrdenství Bůh dovolil tomuto muži klesnout až na dno, aby uviděl velikost svého hříchu. Obtěžkal Davidův nevyznaný hřích natolik, aby jej už nebyl schopen nést a byl veden k pokání.
Pravdou je, že jen spravedlivý muž jako David mohl být tak mocně ovlivněn svým hříchem. Jak vidíme, jeho svědomí bylo stále ještě citlivé a pociťoval ostrou bolest každého usvědčujícího šípu, kterým byl od Boha zasažen do srdce. Proto David mohl říci: „Stále trpím bolestí.“
To je tajemství celého tohoto příběhu: David měl zbožný zármutek, hluboký a vzácný strach z Boha. Dokázal přiznat: „Vidím za tím Pánovu usměrňující ruku - jak mě tlačí na kolena, a uznávám, že můj hřích si zaslouží Jeho hněv.“
V knize Pláč je psáno: „Ano, i já jsem pocítil, jak trestá jeho rozzuřený kyj. Odehnal mě, do tmy zavedl, a ne ke světlu..... Rozdrtil mi kosti a obrací ruku proti mně ..... Ohradil mě a obklopil hořkou útrapou…. Usadil mě do temnoty jak dávno mrtvého. Zazdil mě, nemohu pryč, obtížil mě okovy….. Kamennou zdí mi cesty zahradil….“ (Pláč 3:1-9).
Spisovatelův záměr zde je jasný: Pokud žijeme ve skrytém hříchu, Bůh samotný učiní naše řetězy natolik těžké, chaotické a děsivé, až jsme vedeni k otevřenému vyznání a hlubokému pokání.