ČLOVĚK DVOJÍ TVÁŘE
Člověk dvojí tváře — ten, kdo věří, že moc je rovnoměrně rozdělena mezi Bohem a Satanem a je nestálý na všech svých cestách. To vysvětluje proč (někteří) v době pokušení odpadají. (Lukáš 8:13). Upadají nazpět do strachu a ztrácí ze zřetele Boží mocné síly.
Ježíš vyučoval: „Bděte a modlete se, abyste nepodlehli pokušení. Duch je odhodlaný, ale tělo malátné.“ (Matouš 26:41). Boží Duch touží naučit Vás důvěře v Jeho moc, ale tělo vyhledává raději strach a bázeń. Věřím, že pravým důvodem, proč učedníci usnuli, zatímco se Ježíš v zahradě modlil, byl strach, ne únava. Právě se dozvěděli, že Ježíš bude zrazen a vydán do rukou hříšníků, že Peter se stane zrádcem a že i oni budou napadáni a roztroušeni. Najednou zapomněli na všechny Jeho zázraky, Jeho mocnou sílu uzdravovat nemocné a křísit mrtvé, Jeho moc rozmnožit chléb a ryby. Byli vyděšení z toho, že je Pán opustí. Spali spánkem mužů odsouzených ke zkáze. Když nás Ježíš žádá, abychom se modlili za to, že nebudeme uvedeni do pokušení, tak vlastně říká: „Modlete se, abyste se již naučili důvěřovat Boží moci, namísto toho, že budete znovu a znovu procházet arénou pokušení, dokud se tomu nenaučíte!“
Písmo nám říká, že „Pán umí vysvobozovat zbožné ze zkoušek.“ (2. Petr 2:9). Jak? Tím, že nás nechá projít ohněm dokud nezačneme zpívat: „Ten, který je ve vás, je totiž větší než ten, který je ve světě.“ (1. Jan 4:4) Dokud se nenaučíme tomu, že vše lze překonat pouze vírou!
I když nepodleháte snadno pokušení, občas se to může stát! Dokonce i ti nejsvatější občas podlehnou. A to je ten důvod, proč Bůh stvořil zvláštní zaopatření pro tuto situaci. „Kdyby někdo zhřešil, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista, toho Spravedlivého.“ (1. Jan 2:1).
Náš Pán není zdaleka tak zarmoucen, pokud pokušení podlehneme, ale rmoutí jej, pokud se nenaučíme jak se s tím vypořádat. Mnohem víc ho raní fakt, že nedůvěřujeme Jeho moci vysvobodit nás. Boha ani tak nezrańuje to, co děláme, jako spíše to, co neděláme. Křesťan jež to překonal, vyznává svým životem: „Bůh má království, moc i slávu na věky. Amen!“
Ježíš vyučoval: „Bděte a modlete se, abyste nepodlehli pokušení. Duch je odhodlaný, ale tělo malátné.“ (Matouš 26:41). Boží Duch touží naučit Vás důvěře v Jeho moc, ale tělo vyhledává raději strach a bázeń. Věřím, že pravým důvodem, proč učedníci usnuli, zatímco se Ježíš v zahradě modlil, byl strach, ne únava. Právě se dozvěděli, že Ježíš bude zrazen a vydán do rukou hříšníků, že Peter se stane zrádcem a že i oni budou napadáni a roztroušeni. Najednou zapomněli na všechny Jeho zázraky, Jeho mocnou sílu uzdravovat nemocné a křísit mrtvé, Jeho moc rozmnožit chléb a ryby. Byli vyděšení z toho, že je Pán opustí. Spali spánkem mužů odsouzených ke zkáze. Když nás Ježíš žádá, abychom se modlili za to, že nebudeme uvedeni do pokušení, tak vlastně říká: „Modlete se, abyste se již naučili důvěřovat Boží moci, namísto toho, že budete znovu a znovu procházet arénou pokušení, dokud se tomu nenaučíte!“
Písmo nám říká, že „Pán umí vysvobozovat zbožné ze zkoušek.“ (2. Petr 2:9). Jak? Tím, že nás nechá projít ohněm dokud nezačneme zpívat: „Ten, který je ve vás, je totiž větší než ten, který je ve světě.“ (1. Jan 4:4) Dokud se nenaučíme tomu, že vše lze překonat pouze vírou!
I když nepodleháte snadno pokušení, občas se to může stát! Dokonce i ti nejsvatější občas podlehnou. A to je ten důvod, proč Bůh stvořil zvláštní zaopatření pro tuto situaci. „Kdyby někdo zhřešil, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista, toho Spravedlivého.“ (1. Jan 2:1).
Náš Pán není zdaleka tak zarmoucen, pokud pokušení podlehneme, ale rmoutí jej, pokud se nenaučíme jak se s tím vypořádat. Mnohem víc ho raní fakt, že nedůvěřujeme Jeho moci vysvobodit nás. Boha ani tak nezrańuje to, co děláme, jako spíše to, co neděláme. Křesťan jež to překonal, vyznává svým životem: „Bůh má království, moc i slávu na věky. Amen!“