středa 17. dubna 2013

UPROSTŘED BOUŘE

„Loď byla daleko od země, vlny ji zmáhaly, protože vítr vál proti ní. K ránu šel k nim, kráčeje po moři. Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem. Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: ‚Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!‘“ (Matouš 14:24-27).

Učedníci byli tak zavaleni, tak náhle přemoženi, že samotná myšlenka, že je Ježíš kousek od nich a dohlíží na ně, byla absurdní. Jeden pravděpodobně řekl: „To je Satanova práce. Ďábel se nás pokouší zabít kvůli všem těm zázrakům, na nichž jsme se podíleli.“ Jiný řekl: „Kde jsme udělali chybu? Kdo z nás žije hříšně? Bůh se naštval na někoho, kdo je na této lodi!“ Někdo další se mohl zeptat: „Proč my? Děláme, co nám říká. Jsme poslušní. Proč ta náhlá bouře?“

A v nejtemnější hodině „Ježíš šel k nim.“ Jak muselo být pro Ježíše těžké čekat na nápor bouře, když je tolik miloval a cítil každou jejich bolest a tak moc je chtěl ochránit před zraněním a toužil po nich jako otec po svých dětech. A přece věděl, že by Ho nikdy plně nepoznali ani by Mu plně nedůvěřovali, dokud by na ně nepřišla zuřící bouře v plné míře. Zjevoval sám sebe pouze, když dosáhli nejzazší meze své víry. Loď nešla ke dnu, ale jejich strach je utápěl rychleji než vlny bičující loď. Strach z utonutí pramenil z jejich zoufalství – nikoli z vody!

„Když ho učedníci uviděli…vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem“ (Matouš 14:26).

V té bouři Ježíše nepoznali. Uviděli přízrak – zjevení. Myšlenka, že by byl Ježíš tak blízko, natolik součástí toho, čím procházeli, jim ani nepřišla na mysl.

Nebezpečím, kterému všichni čelíme, je neschopnost vidět Ježíše ve svých starostech. Místo toho vidíme přízraky. V tom vrcholném okamžiku strachu, když je noc nejčernější, bouře nejzuřivější, vítr nejhlasitější a naděje natolik přemožena, se vždycky k nám blíží Ježíš, aby zjevil sám sebe jako Pána nad povodní – Spasitele v bouřích.

„Hospodin trůnil nad potopou, Hospodin bude trůnit jako král navěky“ (Žalm 29:10).