ELIÁŠ
Eliášova nenávist vůči hříchům Izraele povstala díky jeho silné lásce k Božímu lidu. On nepatřil mezi ty, kteří by ostatní nenáviděli, nenáviděl jen hřích. Vůbec nebyl mstivý, jeho srdce jen toužilo po návratu Izraelců k Pánu. Abychom mu lépe porozuměli, poslechněme si jeho srdceryvný pláč na hoře Karmel: „‘Odpověz mi, Hospodine, odpověz mi. Ať tento lid pozná, že ty, Hospodine, jsi Bůh, a že jejich srdce obrátíš zpět.‘ Vtom spadl Hospodinův oheň …a jakmile to lid spatřil, všichni padli na tvář.“ (1. Královská 18:37-39).
Eliáš neměl nejmenší zájem na tom, aby byl považován za proroka. Chtěl jen vidět obnovenou Boží slávu a navrácení odpadlých k Hospodinu. Praví proroci, i když může znít tvrdě proti hříchu, mají milosrdné, vlídné a trpělivé srdce. Pokud zahlédnou skutečné pokání, jsou oni těmi iniciátory průlomu.
Věřím, že i dnes existují následovníci Eliáše - pravý pastýři. Ne všichni kazatelé mají sklon k tomu, aby jejich kázání sloužilo spíše jen jejich vlastním zájmům. Často slýchávám o rostoucím počtu svatých pastýřů, kteří si prošli zraněním a odmítnutím od bezcitných oveček. Někteří z nich byli doslova vyhnáni ze svých církví za to, že kázali zbožné normy. Ale nejkrutější ze všech jsou takzvaná proroctví a obžaloby přísných „prorockých hlasů“, které neobnášejí žádné slitování ani spásnou myšlenku.
Pokud byste někdy zaslechli „proroka“, jak na někoho sesílá prokletí, můžete si být jisti, že nekráčí v Kristově Duchu. Často se jedná o pyšného, vlastní slávu provolávajícího Eliáše, který je plný arogance a chtíče. Písmo nám říká jasně: „Nezlořečte, ale dobrořečte.“ (Řím. 12:14). Ti, kteří neustále jen dokola mluví o prokletí, by se měli třást před tímto upozorněním: „Miloval prokletí, tak ať ho raní, nestál o požehnání, tak ať ho opustí! Jak oděv oblékal si proklínání, jak voda se mu vsáklo do těla, vniklo mu do kostí jako mast.“ (Žalm 109:17-18).
K následovníkům Eliáše se řadí naříkající muži či ženy, jejichž každé prorocké slovo je vykoupeno slzami. Zlomení a ve zbožném zármutku činí pokání. Odmítají přimhouřit oko nad hříchem a nebojí se nikoho ani ďábla, pokud mají povstat na Kristovu počest.
Eliáš neměl nejmenší zájem na tom, aby byl považován za proroka. Chtěl jen vidět obnovenou Boží slávu a navrácení odpadlých k Hospodinu. Praví proroci, i když může znít tvrdě proti hříchu, mají milosrdné, vlídné a trpělivé srdce. Pokud zahlédnou skutečné pokání, jsou oni těmi iniciátory průlomu.
Věřím, že i dnes existují následovníci Eliáše - pravý pastýři. Ne všichni kazatelé mají sklon k tomu, aby jejich kázání sloužilo spíše jen jejich vlastním zájmům. Často slýchávám o rostoucím počtu svatých pastýřů, kteří si prošli zraněním a odmítnutím od bezcitných oveček. Někteří z nich byli doslova vyhnáni ze svých církví za to, že kázali zbožné normy. Ale nejkrutější ze všech jsou takzvaná proroctví a obžaloby přísných „prorockých hlasů“, které neobnášejí žádné slitování ani spásnou myšlenku.
Pokud byste někdy zaslechli „proroka“, jak na někoho sesílá prokletí, můžete si být jisti, že nekráčí v Kristově Duchu. Často se jedná o pyšného, vlastní slávu provolávajícího Eliáše, který je plný arogance a chtíče. Písmo nám říká jasně: „Nezlořečte, ale dobrořečte.“ (Řím. 12:14). Ti, kteří neustále jen dokola mluví o prokletí, by se měli třást před tímto upozorněním: „Miloval prokletí, tak ať ho raní, nestál o požehnání, tak ať ho opustí! Jak oděv oblékal si proklínání, jak voda se mu vsáklo do těla, vniklo mu do kostí jako mast.“ (Žalm 109:17-18).
K následovníkům Eliáše se řadí naříkající muži či ženy, jejichž každé prorocké slovo je vykoupeno slzami. Zlomení a ve zbožném zármutku činí pokání. Odmítají přimhouřit oko nad hříchem a nebojí se nikoho ani ďábla, pokud mají povstat na Kristovu počest.