JÁ TO NEVZDÁVÁM!

Jsem si jist, že v prvních dnech svého chození s Kristem si Pavel vytrpěl příšerné chvíle. A stejně jako většina z nás pravděpodobně doufal, že pokud jen bude Pánu dostatečně důvěřovat, bude přede všemi těžkostmi ochráněn.

Nejprve, když byl uvržen do žaláře, mohl například volat po osvobození: „Pane, otevři dveře vězení. Vyveď mne odsuď kvůli evangeliu!“ Stejně tak jeho první ztroskotání s lodí pravděpodobně vyzkoušelo jeho víru důkladně. A když ho poprvé bili, mohlo ho to vést k pochybnostem, jestli Bůh dokáže splnit své slovo: „Pane, ty jsi slíbil, že mě budeš chránit. Nechápu, proč snáším tuhle příšernou zkoušku.“

Ale věci se pro Pavla stále zhoršovaly. Písmo podává málo důkazů o tom, že by apoštol viděl velkou úlevu.

Věřím, že při svém druhém ztroskotání s lodí, si Pavel určitě myslel: „Vím, že Pán ve mně přebývá, a tak musí mít důvod k této zkoušce. Řekl mi, že všechno je k dobrému tomu, kdo miluje Boha a je povolán podle jeho záměru. (viz Římanům 8:28). Jestliže je toto jeho způsob, jak vnést do mého života větší zjevení Krista žijícího ve mně, ať se to děje. Ať se topím, nebo plavu, můj život je v jeho rukou.“

Při třetím ztroskotání s lodí Pavel pravděpodobně řekl: „Podívejte se na mě, vy všichni andělé ve slávě! Podívejte se na mě, vy všichni odporní démoni v pekle. Podívejte se na mě, vy všichni bratři a hříšníci. Jsem znovu a znovu srážen do hlubokých temných vod a chci, abyste vy všichni věděli, že mne smrt nemůže pohltit! Bůh mi řekl, že jsem neskončil – a já to nevzdávám. Nebudu se ptát svého Pána, proč mne tak zkouší. Vím jen, že boj na život a na smrt mne vede k Němu do velké slávy. A tak sledujte, jak se má víra bude přečišťovat jako zlato!“

Jednoduše řečeno, naše boje na život a na smrt znamenají konec jistých osobních zápasů. Náš Otec nás přivádí ke zjištění, že musíme být plně závislí na Kristu, jinak to nikdy nezvládneme. Chce, abychom říkali: „Ježíši, pokud mne nevysvobodíš, je to beznadějné. Vkládám v Tebe svou důvěru, že mne tím vším provedeš!“