NEVYSLYŠENÁ MODLITBA
Náctiletá dívka mi přiznala: „Pane, přede dvěma lety byli má matka a můj otec zabiti při dopravní nehodě. Byli těmi nejlepšími rodiči, jaké kdy děvče mohlo mít. Ráda bych věděla, jak mohl Bůh dovolit, aby byli usmrceni tak násilnou smrtí, a po celé dva roky si držím vůči Bohu zášť. Nechrání snad Bůh své vlastní? Nemohu se už modlit s opravdovou důvěrou v něho, protože věřím, že mne zklamal. Co mohu dělat? Asi řeknete, že jsem na Pána naštvaná.“
Mladý pár, který znám, si uchovával vztek vůči Pánu téměř deset let. Jejich krásná pětiletá dcerka zemřela krátce po nálezu nádoru na mozku, a oni zahořkli. Zůstávají v církvi a provádí všechno bez zaujetí, a již nevěří v účinnost modlitby. Bojí se zřeknout Boha, bojí se ho nazvat lhářem či nevěrným Otcem, nikdy mu však neodpustili, že jim „vzal jejich jediné dítě.“
Téměř každý křesťan musel občas ve svém životě čelit problému nevyslyšené modlitby. Modlitby, která je nevyslyšená týdny a měsíce – dokonce i roky. Neočekávaná nemoc nebo tragédie si vyžádala milovanou osobu. Dějí se věci, které nemají smysl, a pak začíná víra ochabovat. Ale Boží Slovo vysvětluje, že nerozhodný člověk nikdy od Boha nic nedostane.
Ježíš chápal tento sklon svých dětí držet si vůči nebi zášť, když se hory nepohnou podle plánu. Varoval Petra, aby se na nic neptal, když stojí v Boží přítomnosti, pro případ, že by něco neodpustil.
„A kdykoli povstáváte k modlitbě, odpouštějte, co proti druhým máte, aby i váš Otec, který je v nebesích, vám odpustil vaše přestoupení“ (Marek 11:25).
Věřím, že Ježíš říká: „Nestůj v Boží přítomnosti a nežádej o odstranění hor či o odpuštění svých hříchů, pokud máš ve svém srdci skrytou zášť vůči nebesům. Opusť to! Dovol Duchu odpuštění, ať skrze tebe proudí. Volej ke svému věrnému Otci. On neselhává. On odpoví. On poskytne. Podřiď se a požádej ho, aby ti odpustil, že jsi dovolil, aby se vynořily tyto pochybnosti.“
Mladý pár, který znám, si uchovával vztek vůči Pánu téměř deset let. Jejich krásná pětiletá dcerka zemřela krátce po nálezu nádoru na mozku, a oni zahořkli. Zůstávají v církvi a provádí všechno bez zaujetí, a již nevěří v účinnost modlitby. Bojí se zřeknout Boha, bojí se ho nazvat lhářem či nevěrným Otcem, nikdy mu však neodpustili, že jim „vzal jejich jediné dítě.“
Téměř každý křesťan musel občas ve svém životě čelit problému nevyslyšené modlitby. Modlitby, která je nevyslyšená týdny a měsíce – dokonce i roky. Neočekávaná nemoc nebo tragédie si vyžádala milovanou osobu. Dějí se věci, které nemají smysl, a pak začíná víra ochabovat. Ale Boží Slovo vysvětluje, že nerozhodný člověk nikdy od Boha nic nedostane.
Ježíš chápal tento sklon svých dětí držet si vůči nebi zášť, když se hory nepohnou podle plánu. Varoval Petra, aby se na nic neptal, když stojí v Boží přítomnosti, pro případ, že by něco neodpustil.
„A kdykoli povstáváte k modlitbě, odpouštějte, co proti druhým máte, aby i váš Otec, který je v nebesích, vám odpustil vaše přestoupení“ (Marek 11:25).
Věřím, že Ježíš říká: „Nestůj v Boží přítomnosti a nežádej o odstranění hor či o odpuštění svých hříchů, pokud máš ve svém srdci skrytou zášť vůči nebesům. Opusť to! Dovol Duchu odpuštění, ať skrze tebe proudí. Volej ke svému věrnému Otci. On neselhává. On odpoví. On poskytne. Podřiď se a požádej ho, aby ti odpustil, že jsi dovolil, aby se vynořily tyto pochybnosti.“