„AČ ZEMŘEL, JEŠTĚ MLUVÍ“

Když čteme 11.kapitolu Židům, nacházíme jediného společného jmenovatele v životech lidí, kteří jsou zde zmíněni. Každý z nich měl zvláštní vlastnost, která je znakem takového druhu víry, jenž Bůh miluje. Jaký to byl znak? Jejich víra byla zrozena z hluboké důvěrnosti s Pánem.

Ve skutečnosti je nemožné mít víru, která těší Boha, bez sdílení důvěrného vztahu s ním. Co myslím důvěrným vztahem? Mluvím o blízkosti k Pánu, která přichází z touhy po něm. Tento druh důvěrnosti je blízké osobní pouto, obecenství, které přichází, když v tomto životě toužíme po Pánu více než po čemkoli jiném.

„Ábel věřil, a proto přinesl Bohu lepší oběť než Kain a dostalo se mu svědectví, že je spravedlivý, když Bůh přijal jeho dary. Protože věřil, ještě mluví, ač zemřel“ (Židům 11:4). Chci vyzdvihnout několik významných věcí z tohoto verše. Zaprvé, samotný Bůh vydává svědectví o Ábelových darech či obětech. Zadruhé, Ábel musel postavit Hospodinu oltář, kde přinesl své oběti. A obětoval nejen beránky bez vady, ale i tuk těchto beránků. „Zatímco Ábel ji přinesl z prvorozených ovcí svého stáda a z jejich tuku“ (Genesis 4:4).

Jaký zde má význam tuk? Kniha Leviticus říká o tuku: „Kněz to pak nechá dýmat na oltáři jako pokrm ohnivé oběti, jako příjemnou vůni. Všechen tuk patří Hospodinu“ (Leviticus 3:16). Tuk byl součástí oběti, která vytvářela sladké aroma, jež stoupalo. Tato část zvířete rychle vzplála a byla pozřena ohněm, což přinášelo sladkou vůni. Tuk zde slouží jako druh modlitby či společenství, které je Bohu přijatelné. Zastupuje naši službu Pánu v soukromí modlitby. A sám Pán prohlašuje, že takové důvěrné uctívání stoupá k němu jako sladce voňavý pamlsek.

V Bibli je jako první, kdo učinil tento druh uctívání, zmíněn Ábel. Proto je Ábel ve výčtu v Síni Víry v 11.kapitole Židům. On je typem služebníka, který měl společenství s Pánem a nabídl mu to nejlepší ze všeho, co měl. Jak prohlašuje 11.kapitola Židům, Ábelův příklad žije dodnes jako svědectví pravé a živé víry: „Ač zemřel, ještě mluví“ (Židům 11:4).