KALEB

Kaleb, jehož jméno znamená silný, síla ducha, je jedním z těch, kteří lnou k Pánu! Kaleb byl neoddělitelný od Jozua a představoval toho, kdo neustále kráčí s Pánem všemi životními zmatky.

Kaleb doprovázel zvědy přes Jordán, odkud ho Duch Svatý zavedl do Hebronu – „místa smrti“. Tam byli pochováni Abraham se Sárou spolu s Izákem a Jákobem a patriarchy a za několik let zde začalo Davidovo království. S bázní se Kaleb šplhal na posvátnou horu a víra zaplavila jeho duši. Ocenil toto posvátné místo a od té doby chtěl Hebron vlastnit.

O Kalebovi je řečeno, že „cele následoval Pána“ (Numeri 14:24). Nikdy, až do samého konce, nezakolísal a ve svých 85 letech mohl dosvědčit: „Dodnes jsem ale silný jako tehdy, když mě vyslal Mojžíš. Jakou sílu jsem měl tenkrát, takovou mám i teď, k boji i k životu“ (Jozue 14:11).

Ve svém stáří vedl Kaleb svou největší bitvu! „Dej mi ty hory (Hebron)…“ (14:12). „Jozue tedy Kalebovi…požehnal a dal mu do dědictví Hebron“ (14.13). „Proto Hebron až dodnes dědičně patří Kalebovi…, neboť se cele vydal Hospodinu“ (14:14).

Tato zpráva je nádherná: Nestačí zemřít hříchu – vejít v plnost někdy v minulosti. Je potřeba růst v Pánu až do konce! Udržet si svou duchovní sílu bez kolísání. „Cele se vydat Pánu“ dokonce i v pozdním věku!

Hebron – Kalebovo dědictví – znamená přidružená společnost! Přidružená čemu? Smrti! Nejen zemřít hříchu v Jordánu, ale žít v místě smrti. Žít s těmi, kteří jsou přidruženi smrti a vzkříšení Ježíše Krista! „Dej mi tu horu,“ prosil Kaleb. Jinými slovy: „Dej mi zemřít sobě!“ Bylo to zde, kde Abraham vybudoval oltář, aby obětoval svého syna, a zde žil Kaleb se svým kmenem trvale přidružen k oltáři živé oběti.

Kalebova horlivost pro Pána vyprodukovala v jeho dětech svaté zapálení pro Boha. Zatímco děti z dvou a půlky kmenů se odvrátili a uctívali svět s jeho modlami, Kalebova rodina se v Pánu posilovala!

Je Boží touhou, abychom my všichni vešli do místa odpočinutí, radosti a pokoje v Duchu Svatém. To vyžaduje následovat jej „s celým svým srdcem…a celou svou silou“ do samého konce (Marek 12:30).