úterý 30. listopadu 2010

POUZE PRO RODINU

„Nato Josef odspěchal, neboť byl náklonností ke svému bratrovi pohnut až k slzám. Šel do svého pokoje a tam plakal“ Genesis (43:30).

Toto je obraz o srdci našeho Spasitele – dokonce i ve vztahu k hříšníkům. Josefovi bratři byli v jeho domě a hodovali v jeho přítomnosti. Ale „podávali zvlášť pro něj, zvlášť pro ně“ (Genesis 43:32). Nemůžeme si nevšimnout významnosti této věty – tito muži se radovali v Josefově přítomnosti bez úplného obnovení, bez toho, že by jej doopravdy znali a bez zjevení lásky a milosti.

Můžeme být lidé chvály, kteří jedí a pijí v přítomnosti Pána, ale chybí jim zjevení jeho nekonečné lásky. Pořád mají pocit, že nejsou milovaní. Toto je případ křesťanů, kteří přicházejí do Božího domu zpívat, uctívat a chválit a pak se vracejí domů k té samé staré lži: „Bůh mi neprokazuje svou lásku. Mé modlitby zůstávají bez odpovědi. Nezáleží mu na mně tak, jako na jiných křesťanech.“

Josefovi bratři měli před sebou ještě poslední krok, než jim mohla být zjevena láska ve své plnosti. Takové zjevení se dostává těm, kteří jsou zkroušeného srdce a kají se. „Kajícný duch je Bohu nad oběti – nepohrdneš, Bože, srdcem kajícným a sklíčeným“ (Žalmy 51:17). Bratři ještě neměli zlomená srdce (Genesis 43:34).

Tito muži přiznali svou vinu, ale nejdřív museli být úplně zlomení a museli vyčerpat všechny své zdroje - až poté jim mohl Josef prokázat svou lásku. Proto je podrobil závěrečné zkoušce. Přikázal svému správci, aby před návratem bratrů do Kanaánu, ukryl jeho osobní stříbrný pohár do vaku nejmladšího z nich – Benjamína. Sotva vyšli kousek za město, Josefovi lidé je dohnali. Byli si natolik jistí svou nevinou, že řekli: „U koho z tvých služebníků se to najde, ať zemře a z nás ať jsou pánovi otroci!“ (Genesis 44:9).

Poslechněte si změnu jejich postoje: „Sám Bůh odhalil vinu tvých služebníků. Hle, jsme otroci svého pána“ (Genesis 44:16). Už se nesnažili bojovat a jejich pýcha byla pryč. Byli pokořeni, zlomeni – alespoň dokázali volat z hloubky svých srdcí: „Vzdáváme se!“

Poté následovalo zjevení obrovské Boží lásky. „Tu se už Josef nemohl déle přemáhat. „Všichni ven!“ křikl na svůj doprovod. A tak s Josefem nikdo nezůstal, když se dával poznat svým bratrům“ (Genesis 45:1).

Svět vůbec nezná toto zjevení lásky. Bratři až nyní zakoušeli bezpodmínečnou lásku a přijetí rodiny. Písmo nám říká, že Josef „plakal ale tak hlasitě, že to Egypťané uslyšeli, a doneslo se to až do faraonova paláce“ (Genesis 45:2). Svět může slyšet o Boží lásce, ale pouze rodina ji může zakusit. Pouze Boží rodině se dostává takové láska a milosrdenství.

Milovaní, Bůh přebývá v těch, kdo jsou zkroušeného srdce a pokorného ducha. Má zalíbení ve své rodině – miloval nás i tehdy, kdy jsme byli ještě hříšní. Spočiňte v jeho lásce k vám.

pondělí 29. listopadu 2010

ZJEVENÍ LÁSKY

Josefovi bratři si neuvědomovali, jak moc jsou skutečně milováni, dokud si Bůh nepoužil krizi, aby jim to zjevil. „Hlad zachvátil celý svět. Josef tehdy otevřel všechny obilnice…Když Jákob viděl, že v Egyptě je zrní, řekl svým synům…Jděte a nějaké tam pro nás kupte…A tak šlo deset Josefových bratrů dolů do Egypta nakoupit obilí“ (Genesis 41:56, 42:1-3).

Uplynulo dvacet let od jejich zločinného prodání Josefa do otroctví a teď byl správcem Egypta. Po sedm let schraňoval zrní, aby se připravil na hlad. Jákobovi synové si mysleli, že jen půjdou do Egypta pro obilí, ale Bůh měl větší a lepší plány. Poslal je tam, aby obdrželi zjevení lásky! Měli zakusit slitování, odpuštění a obnovení a naučit se tomu, co všechno znamená Boží milost. Ač si nezasluhovali nic jiného než odsouzení, měli obdržet výhradně milost.

Protože si uvědomuji, že Josef je příkladem Krista, je pro mne nemožné číst tuto část příběhu bez slz. Je to překrásný obraz milosti a lásky našeho Pána Ježíše Krista ke všem, kteří mu ublížili.

Dvacet let hříchu a vytáček drželo tyto bratry bez kontaktu s Josefem. Pravděpodobně předpokládali, že již zemřel. Když přišli na faraónův dvůr a stanuli před Josefem, nepoznali ho, ale on je okamžitě poznal (Genesis 42:8). Byli tam a klaněli se mu tak, jak to viděl ve snu. Byl Josef rozzlobený a pomstychtivý? Vůbec ne! Jeho srdce bylo při pohledu na bratry, které tak vroucně miloval, naplněno soucitem.

Proč tedy k nim hovořil tak tvrdě a obvinil je ze špionáže (Genesis42:7)? Kdysi jsem si myslel, že se Josef trošku mstí, ale jeho motivem vůbec nebyla pomsta. Pouze následoval Boží vedení. Tito pyšní muži ještě nebyli připraveni na zjevení milosti a slitování. Potřebovali nejprve vidět nesmírnou ošklivost svých hříchů a čelit vině a zahanbení. Potřebovali skoncovat sami se sebou, aby jim nemohlo pomoci nic jiného než samotná milost. To je zpráva o Kristově kříži – bezpodmínečná láska a odpuštění pro všechny, kdo skoncovali sami se sebou!

Bůh tuto pravdu ukázal Josefovi a Josef vsadil své bratry na tři dny do vězení – ne aby je potrestal, ale aby jim dal šanci čelit pravdě kvůli jejich hříchu. Byl to výkon práva, který jim ukázal jejich zlou přirozenost. A ono to fungovalo! „Jeden druhému tehdy začali říkat: Běda! Provinili jsme se na svém bratru! Viděli jsme ho ve smrtelné úzkosti, když nás prosil o milost, ale nechtěli jsme slyšet. To proto jsme teď v úzkých“ (Genesis 42:21).

Není možné porozumět Boží milosti, dokud nedojdeme ke konci svých vlastních zdrojů a nezažijeme jeho slitování. Tato milost zachraňuje od veškeré hanby a viny.

pátek 26. listopadu 2010

VOLÁNÍ ZE SRDCE

Věřím, že Boží milosrdná láska je zjevována jako odpověď na volání ze srdce – ne jen tak nějaké volání, ale pokorné volání po vysvobození. Bible má mnoho co říct k tomuto volání ze srdce. „V soužení jsem vzýval Hospodina, k svému Bohu jsem volal. Uslyšel můj hlas ze svého chrámu, mé volání proniklo až k jeho sluchu“ (Žalm 18:7).

„Mnohokrát je vysvobodil. Svými nápady však vzpírali se opět, ale na svou nepravost jen dopláceli. On jejich soužení viděl, slyšel jejich bědování“ (Žalm 106:43-44).

Můžeš si být jistý, že volání k Bohu bude vždy vyslyšeno uzdravujícím slovem z nebes! Nikdo není příliš bezbožný či příliš beznadějný, pokud volá k Bohu v pokoře. Dokazuje to příběh bezbožného krále Manasse! Bible říká, že byl jedním z nejbezbožnějších Izraelských králů. „Páchal, co je v Hospodinových očích zlé…Znovu vystavěl obětní výšiny, které jeho otec Ezechiáš zničil. Postavil také oltáře Baalovi…klaněl se všem nebeským zástupům a sloužil jim…svého vlastního syna provedl ohněm…věštil, čaroval, zabýval se jasnovidectvím a vyvolával mrtvé. Napáchal v Hospodinových očích spoustu zla“ (2. Královská 21:2-6).

„Manasse ale Judu a obyvatele Jeruzaléma svedl, aby prováděli ještě horší věci než národy…Hosopdin k Menassemu a jeho lidu mluvil, ale oni si ho nevšímali“ (2. Letopisů 33:9-10).

Existuje naděje pro někoho, kdo se ocitl tak daleko od Boha, natolik posedlý zlem a temnotou? Ano, pokud se pokoří a vyzná svůj hřích a uvěří v Kristovo vítězství na kříži. Manasse skončil ve vězení na území cizího národa, spoutaný řetězy. Jaký názorný obraz mzdy za hřích. Ale ve svém utrpení volal a Bůh ho slyšel, odpustil mu a znovu ho ustanovil.

„Tam pak ve své úzkosti prosil Hospodina, svého Boha, o milost. Velice se pokořil před Bohem svých otců a modlil se k němu, takže se Hospodin nechal pohnout a vyslyšel jeho prosbu. Přivedl ho zpátky do Jeruzaléma a nechal ho znovu kralovat. Tak Manasse poznal, že jen Hospodin je Bůh“ (2. Letopisů 33:12-13).

„Z Hospodinova chrámu odstranil cizí bohy a sochy. Všechny oltáře, které předtím nastavěl na Chrámové hoře v Jeruzalémě, vyházel na skládku za městem“ (verš 15).

Toto slovo naděje, odpuštění, slitování, lásky a obnovení je pro tebe! Dbej na jeho Slovo, čiň pokání, a tak bude všemu učiněno zadost a choď s Pánem! Není žádný hřích, který nemůže být odpuštěn – nikdo nezašel tak daleko, aby nemohl být uzdraven a obnoven.

čtvrtek 25. listopadu 2010

VSTAŇ A CHOĎ

Ježíš mu řekl: „Vstaň, vezmi si lehátko a choď!“ (Jan 5:8). Tento zmrzačený muž u rybníka Bethesda byl určitě nadšený, když poslouchal příběhy o Kristu Ježíši, který chodil po okolí a uzdravoval nemocné. Možná o Ježíši slyšel i něco víc, ale osobně ho neznal. Byl uvězněn ve své slabosti a proto Pána nepoznal. Ale Ježíš o něm věděl vše! Přišel k němu v jeho trápení a smutku a milost se chystala propuknout! Pán byl pohnut soucitem nad slabostí chudého člověka a vše co po něm požadoval, bylo věřit Písmu a jednat podle toho. „Vstaň! Vezmi si lehátko! A odkráčej odtud!“

Potom ho Ježíš našel v chrámu a rozmlouval s ním. Opravdu by si býval přál poznat Ježíše a důvěřovat mu. Ale nyní, ležící u jezera bezmocný a zoufalý, čelil tomu největšímu rozhodnutí za celá svá bolestná léta. Dostalo se k němu slovo naděje vzkříšení a byl vyzván: Vstaň ve víře a budeš zcela uzdraven, nebo zůstaň ležet v sebelítosti a zemřeš sám!

Tento muž mohl i nadále zůstávat v nevíře ležet u jezera, odmítnout pohnout se, jen si pro sebe myslet:„Tohle nebude fungovat. Proč by si Bůh vybral ze všech těch nemocných právě mě?

Jsem předurčen takto zemřít.“ Ježíš ho ale nemohl vzkřísit proti jeho vůli. Jen on sám musel věřit, že jeho pláč byl vyslyšen a nastal čas pro jeho vysvobození. Buď teď nebo nikdy!

Ježíš jim odpověděl:„Amen, amen, říkám vám: Syn nemůže sám od sebe dělat nic, jedině to, co vidí dělat Otce. Cokoli dělá on, to podobně dělá i Syn. Otec miluje Syna a ukazuje mu všechno, co sám dělá; a ukáže mu ještě větší skutky, abyste jen žasli“ (Jan 5:19-20).

V podstatě, Ježíš říkal pochybovačům: „Můj otec chtěl, abych ho uzdravil, tak jsem ho vyléčil. Dělám jen to, co je Otcova vůle.“ Byla to Boží vůle, Boží láska a Boží touha, abych ho zcela uzdravil.

Je těžké uvěřit tomu, že Bůh tě stále miluje, když jsi oslabený a deprimovaný! Když spousta let přišlo na zmar; když hřích zmrzačil tělo i duši, když se cítíš bezcenný a znelíbený Bohu a ptáš se sám sebe, proč by se ještě o tebe zajímal. K tomu, abychom si připustili tuto lásku, potřebujeme mít víru jako dítě, udělat krok ve víře a říct:„Pane, stačí mi jen tvé slovo, vstanu a půjdu - s tebou!“

Nemusíš rozumět všem naukám o pokání, hříchu a spravedlnosti. Nemusíš ani znát Ježíše hlubokým a smysluplným způsobem! Až přijde ten správný čas, vše poznáš tím, že uděláš první krok v poslušnosti, vstaneš a obrátíš se k Pánu. „Bude-li někdo chtít konat jeho vůli, pozná, je-li to učení z Boha“ (Jan 7:17).

středa 24. listopadu 2010

ZÁVAN DUCHA

Ti, kteří zamířili do Horní místnosti (viz Skutky 1 a 2 kapitolu) milovali Ježíše hluboce. Byli vyučeni v Kristově škole. Činili zázraky, uzdravovali nemocné a vyháněli démony. Byli soucitní, sebeobětující a milovali druhé, ale nebyli dosud způsobilí, aby byli jeho svědky!

Byli blízko, když potil kapky krve. Viděli ho viset na kříži a viděli jeho prázdnou hrobku poté, co byl vzkříšen. Jedli s ním a hovořili s ním v jeho oslaveném těle. Viděli Ježíše oděného do jeho věčné slávy, když byl na hoře. Viděli ho stoupat do nebe! A přesto stále ještě nebyli připraveni o něm svědčit!

Proč nemohl jít Petr k těm zdrceným zástupům v Jeruzalémě a okamžitě jim svědčit o vzkříšení? Neměl to snad z první ruky? Potřebovali moc Ducha Svatého.

Petr učinil mocné prohlášení před veleknězem: „My jsme svědkové toho všeho a s námi Duch Svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají“ (Skutky 5:32). Skrze slova, která Duch svatý promluvil Petrovými ústy, byli kněží „rozzuřeni a radili se, jako ho zabít“ (Skutky 5:33).

Štěpán plný Ducha Svatého kázal náboženským vůdcům: „Jste tvrdošíjní a máte pohanské srdce i uši! Nepřestáváte odporovat Duchu Svatému, jako to dělali vaši otcové…Když to slyšeli, začali v duchu zuřit a zlostí zatínali zuby“ (Skutky 7:51, 54).

Když povstaneš od hledání Boha plný Ducha Svatého, můžeš se směle postavit před své spolupracovníky, před svou rodinu – před kohokoli – a tvé svědectví vyvolá jednu ze dvou reakcí. Buď budou volat: „Co musím učinit, abych byl spasen?“, anebo tě budou chtít zabít. Promluvíš slovo, které je rozzuří.

Pokud hledáš zázraky v kostele, budeš zklamán. Pokud bys býval navštívil Horní místnost pár hodin po závanu větru, poté co padl oheň a budova se zatřásla, a hledal bys zázrak, byl bys zklamán.

Přece závan Ducha Svatého odvál všechny ty lidi ven na ulice a na tržiště! Býval by ses mohl ptát: „Kde je ta obnova, ten nadpřirozený závan? Vidím nějaké ohnivé jazyky?“ A byl bys býval veden ven ke 120 svědkům na ulicích, kteří by kázali Ježíše v moci Ducha Svatého! To je ta obnova – a vždycky bude! To je to vylití! Ten závan, ten oheň, ten Duch – nyní je to v Božích svědcích!

úterý 23. listopadu 2010

ZÁKLAD PRAVÉ VÍRY

Bohu dojde s námi trpělivost jedině tehdy, když stále znovu nebudeme chtít přijmout, jak moc nás miluje.

Dnes se mnozí křesťané obracejí zpět do pouště, kterou si sami utvořili. Nemají žádnou radost, žádné vítězství. Při pohledu na ně by sis mohl myslet, že je Bůh před lety opustil. Ne- on jim pouze předal jejich vlastní stížnosti a reptání.

Díky Bohu za to, že Jozue a Káleb vešli do Zaslíbené země. A dokud nezemřeli, stáli v Božím domě jako zelené stromy. Byli to muži moci a vize, neboť věděli, jak jsou pro Boha vzácní.

Také ty jsi pro Boha vzácný, přestože selháváš a máš problémy. Můžeš být zeleným stromem v Božím domě stejně jako Jozue a Káleb.

Jenom stůj na zaslíbeních z Božího Slova: „Vyvedl mě na svobodu, uhájil mě, vždyť má mě rád!“ (Žalm 18:20).

To je základem pravé víry!

pondělí 22. listopadu 2010

JSI BOŽÍ POKLAD

Písmo říká: „Cizoložnice však vzácnou duši uloví“ (Přísloví 6:26). Cizoložnicí se zde označuje satan. On vyslídí ty, kteří jsou vzácni Bohu.

Bible tohle živě ilustruje v Numeri 13. a 14. kapitole. Izrael poslal dvanáct zvědů, aby prozkoumali zaslíbenou zemi. Po jejich návratu po čtyřiceti dnech, deset z nich zasadilo tyto tři lži do srdcí Božího lidu: 1. „Je příliš mnoho lidí v té zemi a jsou silnější než my.“ 2. „Města jsou opevněna a velmi veliká, pevnosti jsou nedobytné.“ 3. „V zemi jsou obry a připadali jsme si proti nim jako kobylky. Je to beznadějné. Je to konec!“

Tyto lži úplně vzaly odvahu Izraelců. Písmo říká, že lid prožil noc v zoufalství: „Lid se dal do křiku a naříkal celou noc“ (Numeri 14:1). Více než dva miliony lidí plakalo, naříkalo, sténalo – soustředili se na svou slabost a neschopnost. Jejich nářky nevíry bombardovali nebesa.

Milovaní, ďábel hází ty samé lži na Boží lid i dnes. „Tvých zkoušek je příliš mnoho. Pokušení, kterými procházíš, tě přemůžou. Jsi příliš slabý, abys odolal moci, jež se proti tobě valí.“

Slovo, které Bůh řekl Izraeli, mluví dnes i k nám: „Budete mi zvláštním pokladem jako žádný jiný lid. Ano, celý svět patří mně, ale vy mi budete královstvím kněží a svatým národem“ (Exodus 19:5-6). „Jsi přece svatý lid Hospodina, svého Boha! Tebe Hospodin vyvolil, abys byl jeho lidem, jeho zvláštním pokladem jako žádný jiný lid na zemi“ (Deuteronomium 14:2).

Jozue a Káleb věděli, že jsou vzácní v Božích očích. Bylo jim jasné, že Izrael je pro Boha zvláštní a to bylo důvodem jejich naděje. Jozue řekl: „Budeme-li se Hospodinu líbit, uvede nás do té země a dá nám tu zem oplývající mlékem a medem“ (Numeri 14:8). Jinými slovy: „Protože se Bohu líbíme, ta země je již vlastně naše.“

Toto samé zjevení měl i David: „Vyvedl mne a vysvobodil mne, protože měl ve mně zalíbení.“ Podobně, každý vítězný křesťan má toto zjevení o jejich milujícím Otci v nebesích: „Nemůžeme selhat! Porazíme všechny naše nepřátele, protože jsme vzácní v Božích očích.“

pátek 19. listopadu 2010

JSI PRO SVÉHO NEBESKÉHO OTCE MIMOŘÁDNÝ!

Nikdy nezapomenu na bolest, kterou jsem vytrpěl, když ke mně přišlo jedno z mých náctiletých dětí a přiznalo: „Tati, nikdy necítím, jestli jsem tě potěšil. Nikdy se necítím být hoden tvé lásky. Cítím se, jako kdybych po celý svůj život neplnil tvá očekávání. Určitě nejsi se mnou spokojen.“

Nikdy mne žádná slova tak nezranila. Ptal jsem se sám sebe, co jsem asi udělal, že se mé dítě tak cítí. Potom, hluboce zraněn v srdci, jsem mé mladé „slzavé údolí“ objal. Pomyslel jsem si: „Jak mizerné. Tomuto dítěti projevuji svou lásku. Čas od času slovy i skutky. Všechny mé děti se cítí v mé lásce bezpečně. Jak mohlo toto dítě snášet tak dlouho tento mylný dojem a tím zbytečné strádání a obviňování se?“

Svému milovanému dítěti jsem řekl: „Vždycky jsi byl pro mne mimořádný. Vždyť jsi zřítelnicí mého oka. Pomyslím na tebe a celá má bytost se rozzáří. Jistě, děláš občas blázniviny, ale tví sourozenci také. A já ti odpustil. Bylo ti to opravdu líto a já jsem tě nikdy ve svých myšlenkách nezlehčoval. Nejsi pro mne ničím jiným než radostí. Po celou dobu svého života mne činíš šťastným. Jsi potěšením pro mé srdce.“

A tak tomu je s mnoha křesťany ve vztahu k jejich nebeskému Otci. Ďábel tyto věřící přesvědčuje, že Boha pouze zklamali a nikdy ho nedokáží potěšit. A tak nemohou jednoduše přijmout Boží lásku. Místo toho žijí, jako by na ně vždycky dýchal jeho hněv. Jakou příšernou cestou procházejí ve svých životech. A jak Boha bolí, když vidí své děti na této cestě.

Milovaní, ode dne, kdy jste se narodili, jste pro svého nebeského Otce mimořádní.

čtvrtek 18. listopadu 2010

JSI PRO BOHA VZÁCNÝ

„Neboť milostí jste zachráněni skrze víru; a ta záchrana není z vás - je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil“ (Efezským 2:8-9).

I kdybys žil 500 let, nežil bys dostatečně dlouho na to, abys potěšil Boha svými vlastními činy. Nezáleží na tom, jak namáhavě se pokoušíš sám sebe očistit. Tvá tělesnost nemůže být Bohem přijata. Ani nemůže být zreformována. Všechno tělesné bylo odstraněno na kříži. Nyní vyšel nový člověk: člověk podobný Kristu. Pravá víra důvěřuje tomu, co on pro tebe učinil.

Možná namítneš: „Ale já věřím, že Boha těší věrní pastoři. Modlí se a tráví tolik času čtením jeho Slova. Věřím, že starší jsou pro něho vzácní. Snášejí utrpení a zkoušky a vycházejí z nich vítězně. Avšak pro mne je obtížné věřit, že takový problémový a selhávající křesťan, jako jsem já, by mohl být pro Boha vzácný. Bůh musí být mnou znechucený, protože můj život je jako na houpačce, nahoru a dolů. Mám problémy, které se zdají být ustavičné. Věřím, že mne Bůh stále miluje, ale jistě je se mnou zklamaný.“

Prosím, pochop Izajášovo podivuhodné proroctví o milosti, když Bůh řekl: „já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj“ (Izajáš 43:1). Bylo to řečeno lidem, kteří byli oloupeni, zajati a uvrženi do vězení – všechno kvůli jejich vlastní pošetilosti a nevěře.

A na tomto místě jim Bůh řekl: „Nyní – po všech vašich selháních – k vám přicházím s poselstvím naděje. A to všechno proto, že jste moji!“

středa 17. listopadu 2010

BŮH TĚ CHCE ZACHRÁNIT

Když byly tři Hebrejské děti vhozeny do ohnivé pece, byl tam s nimi čtvrtý muž: Ježíš! Nespálily se. Ve skutečnosti nebyly jejich šaty ani vlasy cítit kouřem. To je příklad záchrany, kterou ti chce Bůh přinést, když jsi duchovně dole.

Co je Boží motivací pro to, aby tě zachránil? Je to proto, že jsi učinil něco, co ho uspokojuje? Modlíš se déle? Trávíš více času čtením Písma? To vše je dobré. Ale Izajáš měl pravdivé zjevení, když řekl: „ Protože jsi v očích mých tak drahý, vzácný, protože jsem si tě zamiloval… Neboj se, já budu s tebou. Tvé potomstvo přivedu od východu, shromáždím tě od západu“ (Izajáš 43:4-5).

Bůh říkal Izraeli ve 43.kapitole Izajáše: „Máš projít ohni a vodami. Ale neboj se. Tím vším projdu s tebou. A nakonec tě zachráním jen proto, že jsi můj. Znám tě jménem. A jsi potěšením pro mé srdce.“

úterý 16. listopadu 2010

NEFALŠOVANÝ BOŽÍ SOUCIT

Izajáš měl zjevení o tom, jak se z nás Bůh těší. Prorokoval: „Izraeli: "Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí“ (Izajáš 43:1-2).

Izajáš nehovořil o doslovné vodě či ohni. Hovořil o tom, čím lidé duchovně a duševně procházejí. Izrael byl tou dobou v zajetí. Jejich vody byly utrpení. Jejich ohněm byla pokušení. Jejich řekami byly zkoušky. Všechno to byly satanovy útoky, aby zničil a přemohl Boží lid.

Izajášova slova byla poselstvím nefalšovaného soucitu k Izraeli. Lid byl zajat kvůli své vlastní hlouposti a bláznovství. Ale Bůh k nim poslal neštěstím zdrceného proroka, který řekl: „Bůh po mně chce, abych vám sdělil, že mu patříte.“

Právě teď se snad nacházíš uprostřed svých vlastních zvířených vod. Možná se cítíš být přemožen utrpením či pokušením. Hrozí ti, že tě to stráví. Z těchto biblických příkladů můžeš pochopit, že Bůh vody vždycky neuklidní. Nezadrží vždy potopu ani neuhasí ohně.

A přece slibuje toto: „Tím vším projdu s tebou. Toto utrpení ani okolnosti tě nezničí. Nepozřou tě. A tak kráčej dál. Vyjdeš na druhé straně se mnou po boku.“

pondělí 15. listopadu 2010

KLÍČ KE PLNÉMU VYSVOBOZENÍ

Duch svatý ukázal Davidovi,co je klíčem k úplnému vysvobození. David mohl říci: "Proto mě Bůh vysvobodil od všech mých nepřátel, od všech mých trápení a mocností, protože já jsem mu drahý. Můj Bůh má ve mně zalíbení! "

"Vyvedl mě na svobodu, uhájil mě, vždyť mě má rád” (Žalm 18:19). Potřebujete vysvobození? Od chtíče, pokušení nebo soudu? Od problému, který je duševní, duchovní, emocionální nebo fyzický? Klíč k vítězství je v tomto žalmovém verši. Bůh má ve vás zalíbení! Jste jeho drazí!

V Písni písní Pán o své nevěstě říká: “Jak krásná jsi, jak půvabná, lásko, ve svých rozkoších!” (Píseň písní 7:6). Tři z hebrejských slov v tomto verši jsou synonyma: krásná znamená drahá; půvabná označuje radost; a potěšení. Tato slova popisují Ježíšovy myšlenky ojeho nevěstě, když ji spatří.. Dívá se na ni a říká: "Jak krásná, sladká a rozkošná jsi. Jsi pro mě drahá, ó lásko. "

A na druhé straně, nevěsta se může chlubit, "Já patřím svému milému a jeho touha patří mně" (7:10). To znamená: Přichází ke mně s radostí, následuje mě, protože jsem mu tak drahá.

Ty stejné myšlenky se vyskytují v celé řadě žalmů. "Hospodinu se líbí ti, kdo jej ctí, ti, kdo v jeho lásku doufají" (Žalm 147:11). "Hospodin chová svůj lid v oblibě, spásou korunuje ubohé" (149:4).

pátek 12. listopadu 2010

HRDLIČKY

Bůh mě drží během mých zápasů a ukazuje mi tajnou naději krále Davida. David, který lamentoval a stěžoval si, chtěl vědět, proč se na něj Bůh hněvá. Zavolal na Boha, aby „vztáhl svou ruku a zničil nepřátele“. Davidovi se zdálo, že Boží nepřátelé převažují a ve své beznaději se modlil: „Nedávej šelmám duši své hrdličky“ (Žalm 74:19).

Podobně jako David jsme začali na sebe nahlížet jako na malé hrdličky obklopené léčkami a pastmi bezbožných. V mých nejpernějších dnech mne povzbuzuje, když na sebe pohlížím jako na jeho malého papouška, který spoléhá na jeho slib, že mne bude chránit před léčkami bezbožníků. Stejně jako hrdlička toužíme po přítomnosti našeho milovaného Spasitele.

Představuji si Krista přicházejícího ke mně v podobě holubice – jeho Svatého Ducha – čímž mi zjevuje svou trvalou lásku a neustálou péči. Jak je nevýslovné, že tak velký a majestátní Bůh se snížil, aby se staral o mé potřeby jako o hrdličku. Nesestoupil snad na Krista během jeho křtu jako holubice?

Dítko Boží, procházíš těžkým obdobím? Je v tvém domě utrpení? Jsi zraněn? Jsi zmaten krutostí doby? Pamatuj, že jsi Pánova malá hrdlička a on tě nikdy nepředá bezbožníku. Ochrání tě před každou léčkou protivníka a ukáže ti, jak je ti oddaný v hodině tvé potřeby. Je tady vedle tebe po celou dobu jako holubice, která šeptá a sdílí s tebou svoji lásku.

Šalomoun, když hovořil o Kristu, řekl: „Jeho oči jsou jako holoubci mezi vodními potůčky. V mléce se koupají, vsazené jako klenoty“ (Píseň písní 5:12). A o církvi, té Pánově milé, je napsáno: „Jediná je však holubička má, má dokonalá…“ (Píseň písní 6:9). Jsme jedno v Kristu – jeho holubička – hrdlička.

Vrabci spadnou na zem, ale nikoli hrdlička. Ta je pevně sevřena v jeho ruce, v bezpečí a jistotě jeho lásky. Nejlepší ze všeho je, že Pán nás zachrání ze všech našich problémů a prokáže nám svou nekončící věrnost. Budeme vším procházet v radosti a plném odpočinutí a v důvěře v jeho moc a lásku.

čtvrtek 11. listopadu 2010

KALEB

Kaleb, jehož jméno znamená silný, síla ducha, je jedním z těch, kteří lnou k Pánu! Kaleb byl neoddělitelný od Jozua a představoval toho, kdo neustále kráčí s Pánem všemi životními zmatky.

Kaleb doprovázel zvědy přes Jordán, odkud ho Duch Svatý zavedl do Hebronu – „místa smrti“. Tam byli pochováni Abraham se Sárou spolu s Izákem a Jákobem a patriarchy a za několik let zde začalo Davidovo království. S bázní se Kaleb šplhal na posvátnou horu a víra zaplavila jeho duši. Ocenil toto posvátné místo a od té doby chtěl Hebron vlastnit.

O Kalebovi je řečeno, že „cele následoval Pána“ (Numeri 14:24). Nikdy, až do samého konce, nezakolísal a ve svých 85 letech mohl dosvědčit: „Dodnes jsem ale silný jako tehdy, když mě vyslal Mojžíš. Jakou sílu jsem měl tenkrát, takovou mám i teď, k boji i k životu“ (Jozue 14:11).

Ve svém stáří vedl Kaleb svou největší bitvu! „Dej mi ty hory (Hebron)…“ (14:12). „Jozue tedy Kalebovi…požehnal a dal mu do dědictví Hebron“ (14.13). „Proto Hebron až dodnes dědičně patří Kalebovi…, neboť se cele vydal Hospodinu“ (14:14).

Tato zpráva je nádherná: Nestačí zemřít hříchu – vejít v plnost někdy v minulosti. Je potřeba růst v Pánu až do konce! Udržet si svou duchovní sílu bez kolísání. „Cele se vydat Pánu“ dokonce i v pozdním věku!

Hebron – Kalebovo dědictví – znamená přidružená společnost! Přidružená čemu? Smrti! Nejen zemřít hříchu v Jordánu, ale žít v místě smrti. Žít s těmi, kteří jsou přidruženi smrti a vzkříšení Ježíše Krista! „Dej mi tu horu,“ prosil Kaleb. Jinými slovy: „Dej mi zemřít sobě!“ Bylo to zde, kde Abraham vybudoval oltář, aby obětoval svého syna, a zde žil Kaleb se svým kmenem trvale přidružen k oltáři živé oběti.

Kalebova horlivost pro Pána vyprodukovala v jeho dětech svaté zapálení pro Boha. Zatímco děti z dvou a půlky kmenů se odvrátili a uctívali svět s jeho modlami, Kalebova rodina se v Pánu posilovala!

Je Boží touhou, abychom my všichni vešli do místa odpočinutí, radosti a pokoje v Duchu Svatém. To vyžaduje následovat jej „s celým svým srdcem…a celou svou silou“ do samého konce (Marek 12:30).

středa 10. listopadu 2010

DOKONČENÍ BĚHU

„Když někdo z vás bude chtít postavit věž, nesedne si nejdříve, aby spočítal náklad, zda má na její dokončení? Jinak, kdyby položil základy, ale nemohl stavbu dokončit, všichni okolo by se mu posmívali: ‚Tenhle člověk začal stavět a nemohl to dokončit!‘“ (Lukáš 14:28-30).

Ježíš pronesl tato slova, když bylo Jeho pozemské poslání u konce, aby varoval své následovníky, že dobré úmysly jim nepostačí k přečkání těžkých časů. Mnoha následovníkům scházelo to, co je potřebné k dokončení běhu!

Podle mne nejtragičtější stav, který existuje, je, když člověk začne s úmyslem držet se Krista a dorůstat v zralého učedníka, ale místo toho se pomalu nechá unést proudem, stane se chladným a ztratí o Něj zájem. Takový člověk postavil základ, ale nemohl stavbu dokončit, protože nejdřív nespočítal náklady. Došly mu zdroje. Došel tak daleko a pak to vzdal.

Bože, probuď nás a dej, ať pochopíme, že všichni procházíme změnami. Neexistuje něco takového, jako zůstat neměnný – buď si dennodenně proměňován ke Kristovmu obrazu, anebo se vracíš zpět ke svým starým tělesným způsobům. Pro ty, kteří se rozhodli držet se Krista za každou cenu, kteří berou na sebe svůj kříž, zapírají sebe sama a jdou s Ním, řekl apoštol Pavel: „My všichni s odkrytou tváří jako v zrcadle odrážíme Pánovu slávu a tehdy jsme Pánovým Duchem proměňováni k jeho obrazu, od slávy k slávě“ (2. Korintským 3:18).

Jaká to je radost potkat ty, kteří dokončují běh! Rostou v moudrost a v poznání Krista, vzdalují se tomuto světu a jeho žádostem, a svou mysl upírají na nebe. Jejich duchovní smysly jsou dobře vycvičeny a jejich schopnost rozlišovat, co je od Boha a co z těla, se neustále zdokonaluje. Každým rokem života touží víc po Kristu. Zbavují se všech pozemských pout a stále víc chtějí být s Ním v Jeho slávě. Pro ně umřít je zisk a konečnou výhrou znamená být povolán do Jeho přítomnosti a být po Jeho boku na věky. Nehledají nebe, nýbrž Krista ve slávě!

Můžeš si být jistý, že když se Kristus vrátí, bude mít církev, která se nemůže dočkat toho, aby byla s Ním. Bude pozůstávat z těch, kteří se natolik odpoutali od tohoto světa a jsou natolik sjednoceni s Ním, že přejít z porušitelného do neporušitelného stavu bude pro ně poslední krok lásky do Jeho přítomnosti!

Možná jsi upadl v křesťanském běhu, ale znova se můžeš postavit a běžet dál. Ježíš tě nenechá ležet při trati, vyčerpaného a ochromeného. Zvedne tvá oslabená kolena a dá Ti nadpřirozenou sílu, potřebnou k dokončení.

On Tě nezklame. Milostí dokončíš běh a Pán bude čekat v cíli, aby Ti řekl: „Dobrá práce!“

úterý 9. listopadu 2010

NAŠE JEDINÁ STRAVA

Je to pravda – jsme to, co jíme. Ježíš řekl, že jeho tělo, je naše strava. „Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život“ (J 6:53).

Řekli: „ To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“ (v.60). Židé nemohli takovou myšlenku pochopit a „ mnoho jeho učedníků ho opustilo a už s ním nechodili“ (v. 66).

Ti, kteří podceňují společenství s Pánem u jednoho stolu nepochopili, co měl Ježíš na mysli. Večeře Páně není pouze symbolická. Je tu proto, aby nám připomínala, že se Ježíš stal zdrojem našeho života skrze smrt. Máme k němu chodit často, denně, a jíst a pít z něj. Čím více z něj budeme jíst, tím víc se v nás projeví duchovní život. Máme otevřené pozvání přijít k jeho stolu, najíst se a posilnit se. Znamená to krmit se Božím Slovem a mít s ním společenství v modlitbě víry.

Když nenakrmíte ovce, jsou vyhublé a slabé, stanou se pro nepřítele snadnou kořistí. Ještě ale stále vidím pár služebníků, kteří jsou důvěrně obeznámeni s Pánovým srdcem. Duch je pomazal, aby hledali lidi, kteří je budou následovat do Kristovy plnosti. Je jich málo, ale jejich počet roste. Nemají jiný zdroj života! Srší životem, protože jsou tak často v Pánově přítomnosti.

Bůh nám poskytl návod, jak každé dítě posilnit, aby odolalo nepříteli! Tato síla pochází z Božího chleba seslaného z nebe. Závisí na tom naše duchovní zdraví a síla. Pečlivě sledujte Ježíšova slova: „Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne" (J 6:57). Ježíš byl s Otcem v tak těsném spojení, tak oddán činit jeho vůli, že Otcova slova se stala jeho jediným jídlem a pitím! Denně se posiloval tím, že poslouchal a díval se, co po něm Otec chce, byl to výsledek času stráveného s ním o samotě.

Ježíš jednou řekl svým učedníkům „ Já mám k nasycení pokrm, který vy neznáte… Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mne poslal, a dokonal jeho dílo“ (J 4:32, 34). Dále Ježíš řekl, „Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný; ten vám dá Syn člověka“ (J 6:27).

Nedovolme promeškat takový zdroj síly! Tak jako žil Kristus z Otce, tak i my z něj získáme život. Zkus trávit kvalitní čas o samotě s Pánem v jeho přítomnosti. Chce nakrmit tvou hladovou duši a provést tě tímto riskantním obdobím. Bůh vždy projeví svou přítomnost, když ho budeš hledat celým srdcem.

pondělí 8. listopadu 2010

VYLITÍ DUCHA SVATÉHO V DOMÁCNOSTECH!

„Ještě než to Petr dořekl, Duch svatý sestoupil na všechny, kdo poslouchali jeho řeč…... Slyšeli je totiž, jak mluví v jiných jazycích a velebí Boha“ (Skutky 10:44 a 46). Jedná se zde o Korneliovu domácnost.
Přemýšlejte o tom, soukromá Letnice padla na celou domácnost a všichni byli přivedeni k nejsvatějším. Byl to zázrak! Vzrušeně vzdávali své chvály poté, co všichni příbuzní i děti byli spaseni a naplněni božím Duchem svatým. A to vše jen díky tomu, že jeden muž hledal Boha celým svým srdcem, dokud nepřišla odpověď.

Nacházíme se v době vylévání Ducha svatého, i když v mnoha domácnostech nacházíme jen málo nebo dokonce žádný důkaz o jeho práci a přítomnosti. Spousta našich křesťanských domovů je nyní pod kontrolou ducha světa, namísto božího Ducha. Kde je však Duch Páně, tam je i jednota. Kde Duch přebývá, tam je klid a pokoj, nevýslovná radost a vítězství nad duchem tohoto světa.

V našich domovech musíme získat zpět duchovní autoritu. Pokud věřící manželé nejsou v naprosté jednotě, nekráčejí společně v Duchu a v lásce Ježíše Krista, hrozí extrémní nebezpečí. Jeden z nich, nebo možná i oba nekráčejí v souladu s Duchem. Pokud oba hledají Boha v soukromých modlitbách a jsou mu oddáni, Duch svatý dokáže zázraky.

Právě teď podniká Bůh něco nového po celé zemi. Něco velmi silného a mimořádného, což zastrašuje peklo. Duch Svatý přišel, aby oddělil lid, který se hlásí k Pánu. Být úspěšný není zdaleka tak důležité, jako mít slyšení od Boha. Pro nově pokřtěné věřící znamená výraz úspěšný - vidět Ježíše novým způsobem - živého. Domy, pozemky, nábytek, auta, oblečení - všechny tyto věci již ztratily svůj půvab pro lidi, kteří jsou vášnivě zamilovaní do nádherného Pána. Duch Svatý přišel, aby nám odhalil Krista jako spasitele domovů -našich domovů!

Nahlédl jsem do duchovního světa a vidím démony na útěku. Vidím mocnosti temnoty jak se chvějí, protože boží církev - kdysi spící obr, byl podnícen Duchem Svatým, aby se oklepal, povstal a zaujal své místo v moci a autoritě.

Celé rodiny a celé sbory jsou vzhůru nohama. Bůh říká „Berte vážně duchovní záležitosti a já vám vyplní všechny vaše potřeby!“ Náš Otec dělá velké věci po celém světě a my můžeme být součástí jeho mocného žehnání.

pátek 5. listopadu 2010

KORNÉLIUS ZACHRÁNIL SVŮJ DŮM

„V Cesareji žil nějaký muž jménem Kornélius, důstojník pluku zvaného Italský. Byl to člověk zbožný, s celou svou rodinou věřil v jediného Boha, byl velmi štědrý vůči židovskému lidu a vždycky se modlil k Bohu“ (Skutky 10:1-2).

Kornéliův život dokazuje, že Bůh hledá oddanost celého srdce, poslušnost a nepřetržitou modlitbu. Uvažuj o tom, jak tento zbožný muž zachránil svůj dům a o zázracích, které přinesla jeho oddanost.

Kornélius byl natolik rozhodnut vejít se svým domem do Boží plnosti, že vlastně zanedbal jídlo, aby hledal Boha. Potrava se stala druhořadou vzhledem k jeho hlubokému duchovnímu hladu a touze po Bohu. Dny půstu bez odpovídajícího hladu a žízni po Bohu nemají význam. Ve skutečnosti je lepší jíst než se usilovně postit, abychom získali požehnání z nebes. Ale hlad po Bohu odkládá osten touhy po potravě, pokud má člověk srdce toužící po něm.

Tento člověk jménem Kornélius by měl nás všechny zahanbit. Neměl žádné vyučující nahrávky, dokonce neměl ani učitele. Nebyl to židovský proselyta, ale pouhý muž zoufale toužící po Bohu. To, co se naučil, získal těžce – žádnými semináři, žádnými shromážděními, žádnými příručkami o Bohu. A neměl ještě ani Ducha Svatého, který by ho pobízel, aby se modlil a vyhledával Boží tvář. A přece se postil a vždy modlil.

Jeho modlitební život ho učinil dárcem almužny. Bůh ještě neodpověděl na jeho modlitbu ohledně domácnosti, a přesto štědře rozdával všem, kteří to potřebovali. Nebyl natolik zabrán do svých vlastních potřeb, aby mu to vzalo veškerý čas, pozornost a peníze.

Člověk na modlitbách vždy získá Boží pozornost a slyší Boží hlas. Tak tomu je od počátku.

Můžeš zachránit svůj dům stejně jako Kornélius. Za jediný den pomocí jednoho slavného zázraku byla celá jeho domácnost spasena a naplněna Duchem Svatým. Za jediný den byl jeho dům přenesen z duchovní slepoty do úžasného světla a života. A to vše proto, že se tento muž vydal zachránit svůj dům s obrovským rozhodnutím. Bůh nám pomáhá, abychom se s vážností modlili za naši ztracenou rodinu a přátele.

čtvrtek 4. listopadu 2010

V NĚM ŽIJEME, POHYBUJEME SE, JSME

Pavel řekl: „V něm žijeme, pohybujeme se, jsme“ (Skutky 17:28). Boží muži a ženy žijí v tomto malém kruhu: jejich život, každý jejich pohyb, samotná jejich existence je oděna pouze do Kristových zájmů.

Abychom neznali nic kromě Krista, musíme mít nepřetržitý tok zjevení Ducha Svatého. Jestliže Duch Svatý zná Boží mysl, jestliže zkoumá hluboké a skryté věci Otce a jestliže má být studnicí tryskající živé vody, potom musí být tato studna tekoucí vody nepřetržitým a nekončícím zjevováním Krista. To čeká každého Pánova služebníka, který je ochoten očekávat na Pána – tiše, ve víře, v důvěře, že Duch Svatý ozřejmí Boží mysl.

Dnes potřebujeme jeho neomylné slovo – pravdivé a živé zjevení. Samuel měl tento druh slova od Boha a celý Izrael o tom věděl. Když Samuel mluvil, jeho hlas pronikal všemi hlasy v zemi a žádné z jeho slov nezapadlo.

Dnes se mnozí pokoušejí probírat veškerými hlasy, aby uslyšeli jasné slovo od Boha. Boží svatí se unavují záplavou hlasů, zatímco nacházejí pouze několik zrnek pravdy. Kristus je sám světlem! Celý svět leží v temnotě a samotné světlo zahání tuto temnotu. Zrovna teď se můžeš nacházet na temném místě.

Petr řekl: „Tím se nám potvrzuje prorocké slovo. A děláte dobře, že se ho držíte. Je jako svíce svítící v temném místě“ (2.Petra 1:19).

Pavel řekl: „Neboť Bůh, který řekl: ze tmy ať zazáří světlo, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově“ (2. Korintským 4:6).

Jan řekl: „V jeho (satanově) království nastala tma a lidé se bolestí hryzali do rtů“ (Zjevení 16: 10-11).

Tvé dobré činy nezaženou onu temnotu a ani naše kázání na sociální otázky jí nepronikne. Žádná z našich osobních zkušeností to nedokáže. Učiním další krok – dokonce ani tvé svazování mocností temnoty nefunguje bez Kristova světla, které svítí kupředu. Celá temnota se rozplyne ve světle Boží slávy, kterou odráží tvář Ježíše Krista! Studujme samotného Krista v soukromých komůrkách. Sloužíme stejnému Bohu a jsme vyučováni tím samým Duchem Svatým jako všichni ostatní, kteří znají Krista v plnosti.

středa 3. listopadu 2010

NEUSTÁLE DOKONALEJŠÍ ZJEVENÍ JEŽÍŠE KRISTA

Už od kříže, všichni duchovní velikáni měli společné tyto věci: byli v úzkém společenství s Pánem, ztratili se ve slavné ohromnosti Krista a zemřeli, lamentujíc nad tím, že ho tak málo znali.

Bylo tomu tak u Pavla, u každého z učedníků a u mnohých raných církevních otců, u Luthera, Zwingliho a u Puritánů, u zbožných anglických kazatelů a u mnohých zbožných vůdců dnešní doby.

Tito velikáni sdíleli stejnou hlavní vášeň: Nezáleželo jim na okázalosti, na věcech tohoto světa, na slávě, ambicích nebo světské slávě. Modlili se – ne za věci, ne za fyzické požehnání, ne za to, aby si je Bůh použil – prostě za nic pro sebe, nýbrž za úplnější zjevení slávy a ohromnosti jejich Pána.

Satan prokazuje větší moc a peklo vylévá všechen svůj hněv na tuto generaci. Pevnosti nepřítele jsou více posíleny a opevněny, než kdy dřív. Satan se beze sporu zjevuje světu, jako nikdy před tím a stává se známější, méně obávaný a více přijatý.

Základní znalost Krista nebude stačit v tomto závěrečném boji! Pouze vědět o něm nestačí. Musíme hledat významnější zjevení Ducha Svatého. To vyžaduje mnoho času při jeho stolu. Poznáš ho pouze skrze přebývání v jeho přítomnosti a jedině skrze to, že s ním budeš sedět, budeš mu naslouchat a čekat na něj pro božskou moudrost. Zaneprázdnění a zaujatí lidé jej zřídkakdy poznají.

Pavel byl oddaný neustále dokonalejšímu zjevení Ježíše Krista. Vše, co měl z Krista, přišlo skrze zjevení. Napsal: „když mi skrze zjevení dal poznat tajemství, …“ (Efeským 3:3). Duch Svatý zná hluboká a skrytá tajemství Boha a Pavel se neustále modlil za dar milosti pochopit a kázat nepopsatelné bohatství Krista (v. 8.). O Božích věčných záměrech řekl: „v něm a skrze víru v něj máme možnost přistupovat k Bohu směle a s důvěrou.“ (v. 12)

Bůh hledá věřící, kteří budou hledat jeho zjevení skrze hlubokou osobní blízkost, která odemyká „nepopsatelné bohatství Krista“.

úterý 2. listopadu 2010

NIC NEŽ KRISTUS

Co chce náš Pán nejvíc od těch, kteří prohlašují, že jsou mu oddáni? Co by ho potěšilo? Měli bychom mu stavět víc kostelů? Více biblických škol? Více domovů a spolků pro zraněné lidi? Tohle všechno je určitě užitečné a potřebné, ale ten, který přebývá jinde než v budovách vystavěných lidskýma rukama, chce víc! Šalamoun si myslel, že pro Boha vystavěl věčný chrám, ale během let začal chrám upadat a ani ne za 400 let byl kompletně zničen.

Jednou z věcí, kterou Pán nade všechno hledá u svého lidu, mezi služebníky a pastory, je „sdílení jeho stolu“! Jednota okolo jeho nebeského stolu! Místo a čas na důvěrné přátelství! Neustálé čerpání potravy, síly, moudrosti a společenství.

Tato generace má tak omezené vnímání Pána Ježíše právě proto, že mnoho z nich chybí na hostině u stolu – na oslavě společenství s Pánem. Jejich místa jsou prázdná! Jen tak málo lidí zná grandióznost a majestátnost takového pozvání v Kristu Ježíši.

Chybně čerpáme naši duchovní radost ze služby namísto ze společenství. Děláme víc a víc pro Pána, kterého známe míň a míň. Vydřeme ze sebe maximum, vyčerpáme se, půjdeme na konec světa a obětujeme svá těla pro jeho dílo - ale zřídkakdy se zúčastníme hostiny! Jsme k Pánovu pozvání příliš lhostejní a příležitost učit se od něj nebere dostatečně vážně!

Pavel mluví o třech letech v arabské poušti. Byly to tři úžasné roky, které strávil s Pánem u jednoho stolu. Právě zde se Pavel od Krista naučil všechno co uměl a zjevila se v něm Boží moudrost. Pavlovi nestačilo jen konverzovat! Nestačila mu jedna nadpřirozená vize Krista, jeden zázračný hlas z nebe! Zachytil jen pomíjivý Pánův obraz a chtěl víc!

Něco v Pavlově duši křičelo „ach, ať Ho víc znám!“ Není divu, že pak mohl celému křesťanskému systému říct: „Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného“ (1. Kor 2:2). Říkal „nechejme jeruzalémským Židům jejich zákon. Nechme ostatní hádat se ohledně nauky. Nechme ty, jež se snaží ospravedlnit se vlastními skutky vyčerpat. Ale co se mě týče, já chci více Krista!

pondělí 1. listopadu 2010

NABÍDNI SI

Nabídni si! Nemluvím teď o bezbožném nitru, ale o tom obnoveném, toužícím po Kristu. Jednou z nedůležitějších pasáží v Božím slově je verš z Jana 4:14:

• „Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit už nikdy. Voda, kterou mu dám, se v něm stane pramenem vody tryskající k věčnému životu.“
• „Kdo má žízeň, pojď ke mně a pij! Kdo věří ve mne, z jeho nitra potečou řeky živé vody, jak praví Písmo“ (Jan 7:37-38).

Tato životodárná voda má být v něm a tryskat odtud ven. Odkud? Z jeho nitra!

Dovolte mi, abych vám bez jakékoliv pochybnosti ukázal, že vše, co potřebujeme k životu, nám již bylo dáno příchodem Krista! On je v nás - s veškerou svou mocí nad všemi našimi potřebami!

• „Všechno, co potřebujeme k životu a zbožnosti, nám darovala jeho božská moc, když jsme poznali Toho, který nás povolal ve své slávě a ušlechtilosti“ (2. Petr 1:3).
• „Kéž vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dá ducha moudrosti a zjevení, abyste ho znali“ (Efeským 1:17).
• „A jak nepřekonatelně veliká je moc, jejímž mohutným vlivem působí vůči nám věřícím“ (Efeským 1:19).
• „Kéž vás opatří vším dobrým, abyste konali jeho vůli, a působí v nás, co je v jeho očích příjemné, skrze Ježíše Krista...“ (Židům 13:21).
• „Ten, který v nás působí svou mocí, je schopen učinit nesrovnatelně mnohem více než cokoli, oč prosíme nebo si představujeme“ (Efeským 3:20).
• „Kéž vás jeho Duch podle bohatství jeho slávy posilní ve vašem nitru“(Efeským 3:16).
• „Spolu s ním nás vzkřísil a posadil na nebesích v Kristu Ježíši“ (Efeským 2:6).
• „Přebývá-li ve vás Duch Toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, pak Ten, který vzkřísil z mrtvých Krista, obživí i vaše smrtelná těla svým Duchem, který ve vás přebývá“ (Římanům 8:11).

Vím, že mám v sobě nádhernou a nepopsatelnou sílu. Cítím to. Je to pocit podobný explozi něčeho velkolepého, která dokáže propuknout.

Vím, že Duch vše vidí,ví a že má také všechny potřebné odpovědi. Vím, že nemusím chodit za lidmi nebo někým jiným mimo mě. Vím, že si dokážu pomoct sám. Každý, koho Pán Ježíš Kristus povolává a komu věří, má Ducha svatého v sobě, aby mu dopomohl žít v hojnosti a radosti.