pátek 22. dubna 2011

KOTVA V BOUŘI

„Tuto naději máme jako kotvu duše, bezpečnou a pevnou a vcházející až dovnitř za oponu“ (Židům 6:19).

Kotvou, o níž se mluví v tomto verši, je naděje. Ne naděje bezbožného světa, ale naděje založená na Božím slibu, že ty, kdo mu důvěřují, zachová, požehná a povede.

Samotná tato naděje je naší kotvou v bouři, která v dnešních dnech přichází na zemi. Pisatel epištoly Židům napomíná: „Abyste nebyli líní, ale následovali příklad těch, kdo se skrze víru a trpělivost stali dědici zaslíbení“ (6:12).

Bůh přísahal těmto „dědicům zaslíbení“, což jsou všichni ti, kteří jsou v Kristu. Přísahal, že ukončí veškerý zápas – všechny pochybnosti – „abychom měli pevné potěšení my, kdo jsme se utekli k uchopení předkládané naděje“ (6:18).

Toto je naše naděje: BŮH PŘÍSAHAL, ŽE NAPLNÍ SVÉ SLIBY A JE NEMOŽNÉ, ABY BŮH LHAL.

On dodržel své slovo řečené Abrahamovi – dodrží své slovo řečené tobě, když mu budeš důvěřovat. V dnešní době potřebujeme pevné potěšení.

Přece jen je řečeno a dokonáno – a všechna kázání jsou o naději – kterou lze takto zredukovat: Jsme ochotni všechno mu odevzdat do rukou – spočinout v Jeho Slovu – a stát bez kolísání v Boží lásce, zcela přesvědčeni, že jeho sliby budou dodrženy?

Potom si můžete tuto víru vzít s sebou za oponu do nejsvětější!