čtvrtek 15. prosince 2011

ŠALOMOUNOVA CÍRKEV

„Šalomoun, syn Davidův, pevně vládl svému království a Hospodin, jeho Bůh, byl s ním a nesmírně jej vyvýšil.“ (2. Paralipomenon 1,1)

Dnešní křesťanská církev byla Bohem upevněna a požehnána. Poskytuje se mnoho peněz na spoustu různých činností. Vzpomeňte si na všechny ty velké, krásné stavby. Na to, jak je církev obdarovaná po finanční stránce. Utrácejí se miliony na televizní evangelizace, knížky, CD, misie, nadace, školy a církevní věci všeho druhu.

Když všechny tyto práce začaly, každá měla něco z Božího posvěcení. Jistě jich mnoho začalo se stejným požehnáním, jaké Hospodin vylil na Šalomouna. Ten byl mnohem více vzdělaný a organizačně schopný než jeho otec David. Všechno dělal větší a lepší, než by si kterákoliv předchozí generace vůbec dokázala představit.

Šalomounovou hnací silou byla moudrost a znalosti. Takto celým srdcem volal k Bohu: „Dej mi tedy moudrost a poznání, abych dovedl vycházet i přicházet v čele tohoto lidu. Vždyť kdo by dokázal spravovat tento tvůj nesmírný lid?“ (1. Paralipomenon 1,10)

Není to úžasná modlitba? Zní skvěle a Hospodina potěšilo, že Šalomoun nežádá vlastní bohatství. Přesto je tu problém – takováto modlitba je naprosto sebestředná! Tento talentovaný, sebejistý král v podstatě říkal: „Jen mi dej, Bože, náčiní a o zbytek se postarám. Dej mi moudrost a vědomosti, a já dám v tomto království všechno do pořádku. Vše to zvládnu!“

Šalomoun se modlil jinak než jeho otec David, který byl přesně podle Božího vkusu. Šalomounova modlitba je znakem nové generace – generace vzdělaných lidí s novými nápady a schopnostmi. Prosil: „Dej mi moudrost a poznání!“ Domnívám se, že Šalomoun představuje stejného ducha a stejný charakter, jako měla laodikejská církev, o níž se píše ve Zjevení. Tato církev směřovala ke stejné zkáze jako Šalomoun!

Šalomoun měl hlavu plnou poznání a rty plné písní. Díky svým obrovským schopnostem mohl kázat a vyučovat. Měl ve všem dobře zorganizovaný systém s talentovanými vůdci. Všechno se zdálo být správné a v pořádku. Ale celé Šalomounovo dílo skončilo větou z Kazatele 1,14 „Vše je pomíjivost a honba za větrem.“

Šalomounova církev má na všechno odpovědi. Zvenčí vypadá krásně, ale je zcela bez života! A končí marností, modlářstvím, tělesností, prázdnotou a beznadějí.