JEHO MILUJÍCÍ NÁRUČ
„Vyčerpán jsem nářkem, každé noci smáčím svou pokrývku pláčem, skrápím slzami své lože“ (Žalm 6:7).
Tento obrovský pobíječ, tento mocný válečník, o němž se zpívalo „David pobil své deseti tisíce,“ tento básník píšící hlavně o důvěřování Bohu a o uvrhování všech starostí na Boha, tentýž Boží muž, volal: „Smiluj se nade mnou, Hospodine, chřadnu, Hospodine, uzdrav mě, mé kosti trnou děsem“ (Žalm 6:3). David těžce zhřešil a vyznával: „Nad hlavu mi přerostly mé nepravosti, jako těžké břemeno mě tíží. Páchnou, hnisají mé rány pro mou pošetilost. Zhrouceně, až k zemi sehnut celé dny se sklíčen smutkem vláčím“ (Žalm 38:5-7).
David přesně vyjadřuje, čím si někteří z vás možná právě teď procházejí: pocity přemožení hříchem, které jako mořské vlny zmítají vaší duší. Nedokážete pochopit, proč jste tím znovu zaplaveni. Voláte: „Bože, je toho na mne moc! Už s tím nedokážu pohnout.“ Jste zraněni a víte, že uvnitř páchnete kvůli hříchu. Víte, že jste byli hloupí a pošetilí. Cítíte duchovní korupci a v mysli je vám tak špatně, že to ovlivňuje vaše tělo. Vaše selhání, vaše postrádání vítězství, vás vlastně vede do „celých dní ve smutku,“ v depresi a strachu. Máte problém – jste poníženi – znepokojeni ve své duši.
David se dokázal soužit pro hříchy, které spáchal. Neříkal, že Bůh není spravedlivý, když ho trestá, ale chtěl být napraven v lásce: „Nekárej mě, Hospodine, ve svém hněvu, netrestej mě ve svém rozhořčení! Smiluj se nade mnou, Hospodine, chřadnu“ (Žalm 6:2-3). David tím vyjadřoval: „Pane, moje vlastní pošetilost, můj vlastní zakořeněný hřích, mi přinesl takové trápení! Vím, že máš právo mě napravit a trestat. Ale prosím, pamatuj, že jsem stále tvým dítětem! Vylij svůj hněv na ty, kdo tě odmítají. Zhřešil jsem, ale stále tě miluji. Naprav mne v lásce. Smiluj se.“
Cítíš-li ve své duši Boží šípy kvůli minulému a současnému hříchu, a přece máš kajícné srdce a chceš se od svého hříchu odvrátit, můžeš volat po Boží trestající lásce. Budeš napraven, ale s velikým slitováním a soucitem, stejně jako pečující otec potrestá své dítě z lásky. Nepocítíš jeho hněv, jako to pocítí pohané, nýbrž s jeho prutem ucítíš i jeho milující napřaženou náruč.
Tento obrovský pobíječ, tento mocný válečník, o němž se zpívalo „David pobil své deseti tisíce,“ tento básník píšící hlavně o důvěřování Bohu a o uvrhování všech starostí na Boha, tentýž Boží muž, volal: „Smiluj se nade mnou, Hospodine, chřadnu, Hospodine, uzdrav mě, mé kosti trnou děsem“ (Žalm 6:3). David těžce zhřešil a vyznával: „Nad hlavu mi přerostly mé nepravosti, jako těžké břemeno mě tíží. Páchnou, hnisají mé rány pro mou pošetilost. Zhrouceně, až k zemi sehnut celé dny se sklíčen smutkem vláčím“ (Žalm 38:5-7).
David přesně vyjadřuje, čím si někteří z vás možná právě teď procházejí: pocity přemožení hříchem, které jako mořské vlny zmítají vaší duší. Nedokážete pochopit, proč jste tím znovu zaplaveni. Voláte: „Bože, je toho na mne moc! Už s tím nedokážu pohnout.“ Jste zraněni a víte, že uvnitř páchnete kvůli hříchu. Víte, že jste byli hloupí a pošetilí. Cítíte duchovní korupci a v mysli je vám tak špatně, že to ovlivňuje vaše tělo. Vaše selhání, vaše postrádání vítězství, vás vlastně vede do „celých dní ve smutku,“ v depresi a strachu. Máte problém – jste poníženi – znepokojeni ve své duši.
David se dokázal soužit pro hříchy, které spáchal. Neříkal, že Bůh není spravedlivý, když ho trestá, ale chtěl být napraven v lásce: „Nekárej mě, Hospodine, ve svém hněvu, netrestej mě ve svém rozhořčení! Smiluj se nade mnou, Hospodine, chřadnu“ (Žalm 6:2-3). David tím vyjadřoval: „Pane, moje vlastní pošetilost, můj vlastní zakořeněný hřích, mi přinesl takové trápení! Vím, že máš právo mě napravit a trestat. Ale prosím, pamatuj, že jsem stále tvým dítětem! Vylij svůj hněv na ty, kdo tě odmítají. Zhřešil jsem, ale stále tě miluji. Naprav mne v lásce. Smiluj se.“
Cítíš-li ve své duši Boží šípy kvůli minulému a současnému hříchu, a přece máš kajícné srdce a chceš se od svého hříchu odvrátit, můžeš volat po Boží trestající lásce. Budeš napraven, ale s velikým slitováním a soucitem, stejně jako pečující otec potrestá své dítě z lásky. Nepocítíš jeho hněv, jako to pocítí pohané, nýbrž s jeho prutem ucítíš i jeho milující napřaženou náruč.