středa 26. dubna 2017

KDYŽ NENÍ ÚNIKU

Ve 14. kapitole Exodu čteme, že Bůh řekl dětem Izraele, aby se utábořili „před Pí-chírotem mezi Migdólem a mořem“ (14:2). Bylo to místo mezi dvěma horami a z jedné strany ohraničené mořem. Jediná možná úniková cesta vedla zpět do pouště – a tu zablokovala blížící se faraonova armáda.
Izraelité se zděsili nejen nad svou situací, ale i nad tím, že je tam přivedl sám Bůh! Existovalo tolik způsobů, jak by Bůh mohl svůj lid zachránit. Mohl zařídit, aby z egyptských vozů spadla kola, uvěznit Egypťany v poušti a nechat je zemřít hladem.
Nebo mohl seslat svůj nadpřirozený oblak na egyptský tábor, aby je zmátl, a způsobit, aby vojáci běhali několik dní zmateně kolem dokola. Místo toho však seslal oblak za izraelský tábor, aby Izrael ochránil.
Nebo mohl poslat jediného anděla, aby v mžiku pobil celou egyptskou armádu. Bůh si mohl zvolit cokoli z mnoha způsobů, jak je zničit.
Avšak Hospodin si nic z toho nevybral. Místo toho považoval za vhodné dostat Izrael do úzkých. Lidskými prostředky nebylo možné uniknout. Jak víme, že Bůh připravil tuto hroznou situaci, aby vyzkoušel svůj lid? Jeho vlastní Slovo říká: „Připomínej si celou tu cestu, kterou tě Hospodin, tvůj Bůh, vodil po čtyřicet let na poušti, aby tě pokořil a vyzkoušel a poznal, co je v tvém srdci, zda budeš dbát na jeho přikázání, či nikoli“ (Deuteronomium 8:2).
Hospodin vede své děti do obtížných situací, aby jim poskytl příležitost k vydání životů do Jeho rukou – aby stáli klidně a důvěřovali Mu, že jim poskytne vysvobození i pokyny.