JSME PŘÍLIŠ POZEMŠTÍ

Všiml sis, že v dnešní době se téměř nemluví o nebi nebo o odchodu z tohoto světa? Místo toho jsme bombardováni zprávami o tom, jak použít svou víru k získání dalších věcí. Jeden dobře známý učitel řekl: „Další probuzení bude finanční probuzení. Bůh vylije finanční požehnání na všechny věřící.

Zprávy o smrti nás obtěžují. Snažíme se na ni ani nemyslet a ty, kteří o ní mluví, považujeme za morbidní. Příležitostně si možná popovídáme o tom, jaké musí být nebe, ale téma smrti je víceméně tabu.

Jaká zakrnělé pojetí Božích věčných záměrů! Není divu, že tolik křesťanů se děsí pomyšlení na smrt. Ve skutečnosti jsme daleko od pochopení Ježíšovy výzvy opustit tento svět a všechny jeho zápletky. On nás volá zemřít – a to bez toho, že bychom si postavili sobě pomník. Zemřít bez uvažování nad tím, jak si nás budou pamatovat. Ježíš za sebou nenechal žádnou autobiografii, žádné hlavní sídlo, univerzitu nebo biblickou školu. Nezanechal nic, co by zvěčnilo jeho památku kromě chleba a vína.

První křesťané byli tak odlišní! Pavel mluvil často o smrti. Ve skutečnosti, o našem zmrtvýchvstání se v Novém Zákoně mluví jako o naší požehnané naději. Dnes se však smrt považuje za vetřelce, který nás odřízne od dobrého života, na něhož jsme si zvykli. Natolik jsme ho nacpali materiálními věcmi, že se v něm potápíme jako v močálu. Již více nesneseme pomyšlení na ztrátu našich krásných domovů, našich oblíbených věcí, našich půvabných miláčků. Zdá se, že přemýšlíme takto: „Zemřít teď by byla veliká škoda. Miluji Pána, ale potřebuji ještě čas si užít svůj majetek. Oženil jsem se. Chci vyzkoušet volské spřežení. Potřebuji více času.“

Co je největší zjevení víry a jak ji máme uplatňovat? Najdeme to v knize Židům: „Tito všichni zemřeli ve víře, aniž dosáhli zaslíbení. Jen je zdálky zahlédli, vítali je a vyznávali, že jsou na zemi cizinci a přistěhovalci... Oni však toužili po lepší vlasti – po té nebeské. Sám Bůh se proto nestydí nazývat se jejich Bohem, neboť jim připravil město“ (Židům 11:13 a 16).