středa 2. června 2010

BOŽÍ SLÁVA

"Oslav mne svou slávou…" (Jan 17:5).

Žádný člověk nemůže správně definovat Boží slávu o nic víc než definovat Boha. Sláva je plnost Boha a je příliš vysokým předmětem pro naši omezenou mysl. A přece ji částečně chápeme.

Když Bůh dává svou slávu, dává sebe sama. Ten, kdo dostává jeho lásku, dostává i jeho slitování, svatost a jeho sílu. Ten, kdo dostává jeho slitování, dostává i jeho lásku a všechno ostatní, co patří do plnosti Boží. Ti, kdo hledají Boha, se musí naučit, že on doopravdy touží nám dát sebe sama, což znamená, že chce, abychom se těšili z plnosti odpočinutí a důvěry.

Předtím, než Ježíš opustil zemi, aby se navrátil ke svému nebeskému Otci, se modlil: "A nyní ty, Otče, oslav mne svou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět" (Jan 17:5).

Ježíš byl na prsou Otce dříve, než byl svět. Byl stejný s Otcem a to znamenalo slávu. Spojení s Otcem bylo potěšením a slávou jeho bytí. Měl důvěrnou známost, jednotu a jedinečnost.

O jeho slávě víme tak málo. Uvažujeme v termínech kosmické moci a nádhery. Jsme neznalí skutečného významu Boží slávy, dokonce ani nerozumíme tomu, co Ježíš myslel tím, když řekl: "V nich jsem oslaven" (verš 10).

Nevíš, že Ježíš je oslavován ve svých svatých – nyní? Zůstává v nás ve své veškeré božské plnosti. Jsme zcela v něm. Když přichází přebývat, přichází ve vší své slávě, moci, vznešenosti, svatosti, milosti a lásce. Obdrželi jsme slávu plného a celého Krista. Máme nebesa otevřená – přijďme směle k trůnu jeho slávy a předejme mu naše žádosti. Jak skvělé je odcházet s ujištěním a nadějí.