pondělí 23. srpna 2010

DOKONALÉ SRDCE DŮVĚŘUJE!

Žalmista napsal: „Naši otcové v tebe doufali, doufali a tys je vysvobozoval. K tobě volali a bývali zachráněni, doufali v tebe a nebyli zklamáni“ (Žalm 22:5-6).

Základ slova „důvěřovat“ v Hebrejštině znamená: „vrhnout se do propasti“. Znamená to být jako dítě, které vylezlo na střechu a nemůže zpět dolů. Slyší svého otce, jak říká: „Skoč!“ a ono poslechne, vrhne se do náruče svého otce. Nacházíte se v podobné situaci právě teď? Jste na okraji, balancujete a nemáte jinou volbu než se vrhnout do Ježíšovy náruče? Jednoduše jste rezignovali na svou situaci, ale to není důvěra, nejedná se o nic jiného než čirý fatalismus. Důvěra je však něco diametrálně odlišného než pouhá pasivní rezignace! Je to aktivní víra!

Jakmile začneme hladovět po Ježíši mnohem intenzivněji, zjistíme, že naše důvěra v něj je opodstatněná. V některých situacích našeho života jsme si možná mysleli, že mu nedokážeme plně důvěřovat – protože neměl ve skutečnosti kontrolu nad naší situací a museli jsme to udělat podle svého. Ale náš růst, blízkost a lepší poznání Pána to vše mění. Znamená to, že k němu nepřicházíme jen pro pomoc, když jsme se octli na konci našeho lana; namísto toho začneme kráčet v Pánově blízkosti tak těsně, že slyšíme jeho varování o nadcházejících zkouškách.

Důvěřující srdce vždycky říká: „Všechny mé kroky jsou řízeny Hospodinem! On je můj milující Otec, který dopustí trápení, pokušení a zkoušky – ale nikdy víc, než kolik dokážu snést, neboť vždycky připraví únikovou cestu! On má pro mě věčný plán a záměr. Má spočítané všechny vlasy na mé hlavě, zformoval všechny mé části, když jsem byl ještě v matčině lůnu. Ví, kdy sedím, kdy stojím nebo kdy ležím, neboť jsem zřítelnicí v jeho oku. On je Pán – nejen nade mnou, ale nad každou událostí a situací, která se mě dotýká!“

Dokonalé srdce je i zlomené srdce!

Žalmista David řekl: „Hospodin je blízko ztrápeným srdcím, sklíčené v duchu zachrání!“ (Žalm 34:19).

Sklíčenost je mnohem víc než smutek a pláč, víc než žalem zdrcený duch, víc než pokora. Pravá sklíčenost uvolňuje v srdci největší Boží moc, kterou jen Bůh může člověku svěřit – větší než moc ke vzkříšení z mrtvých, větší než moc uzdravovat nemocné. Když jsme opravdově zlomeni před Pánem, je nám dána moc, která nejen obnovuje trhliny, ale dokáže zvláštním způsobem oslavit a uctít našeho Pána.

Zde je vidět, že sklíčenost má co do činění se zdmi: zřícenými, rozpadajícími se. David přirovnal rozpadající se zdi Jeruzaléma ke zlomeným srdcím Božího lidu: „Kajícný duch je Bohu nad oběti – nepohrdneš, Bože, srdcem kajícným a sklíčeným. Ve své dobrotě smiluj se nad Sionem, zdi Jeruzaléma znovu vystavěj! Tehdy si zalíbíš oběti spravedlnosti“ (Žalm 51:19–21).

Nehemiáš měl zlomené srdce, také on měl co do činění s rozpadajícími se zdmi Jeruzaléma (viz Nehemiáš 2:12-15). V temnotě noci „prohlížel zdi“. Také zde je použité hebrejské slovo „shabar“. Stejné slovo, které je v Žalmu 51:19 použité pro „srdce sklíčené.“ Opravdový smysl tohoto hebrejského slova značí, že Nehemiášovo srdce bylo zlomené dvěma způsoby. Nejprve je zlomil pohled na zříceninu a podruhé naděje na obnovení (překypělo nadějí).

Ale opravdu zlomené srdce je to, které nejprve vidí církev a rodiny v troskách. A sdílí Hospodinovu bolest. Takové srdce truchlí nad výčitkami, vyřčenými oproti Hospodinovu jménu. Dívá se hluboko dovnitř a vidí, podobně jako David, svou vlastní hanbu a chyby. Tato sklíčenost však zahrnuje i druhý prvek, a tím je naděje. Opravdu zlomené srdce slyší od Boha: „Uzdravím, obnovím a vybuduji. Zbav se haraburdí, dej se do práce a přestavěj trhliny!“