čtvrtek 26. srpna 2010

Z BOJIŠTĚ VÍRY

Důvodem Pavlova rozhodnutí jet do Jeruzaléma nebyly zprávy o vypuklém probuzení. On nebyl sklíčený kazatel, který by potřeboval, aby mu někdo sdělil něco o Bohu. Ne, on jasně říká: „Po čtrnácti letech jsem se pak vrátil do Jeruzaléma... Přišel jsem tehdy na základě zjevení, ... a seznámil je s evangeliem, které kážu mezi pohany“ (Galatským 2,1-2). Pavel tedy jel do Jeruzaléma, aby se podělil o tajemství, které chtěl Bůh zjevit svému lidu.

Tento zbožný muž mněl své vlastní plné a slavné zjevení Krista. K věrouce, kterou kázal, se nedostal studiem knih a komentářů. Nebyl osamocený filosof, který vymýšlel teologické pravdy a doufal, že jeho dílo budou znát budoucí generace.

Dovolte mi říct, jak a kde Pavel tvořil své dopisy. Psal je v temných, vlhkých vězeňských celách. Psal je, utírajíc si krev ze zad po bičování, nebo poté, kdy přežil další ztroskotání.

Pavel věděl, že všechna pravda a zjevení, o kterých učil, pocházeli z bojiště víry a radoval se ve svém soužení v zájmu evangelia. Říkal: „Nyní můžu kázat se vší autoritou každému námořníkovi, který přežil ztroskotání, každému vězni, zavřenému bez naděje, každému, kdo se již podíval smrti do očí. Božím Duchem se stávám zkušeným veteránem, takže pravdu o Něm můžu říkat každému, kdo má uši ke slyšení.“

Bůh tě nenechal napospas satanově moci. Ne – On dopouští tvou zkoušku, protože Duch Svatý v tobě koná nespatřené dílo. Vytváří se v tobě Kristova sláva na věčné veky.

Nikdo a nic ti nemůže zprostředkovat duchovnost. Jestli chceš zakusit Boží slávu, musí k tobě přijít právě na to místo, na kterém se zrovna nacházíš – do tvých současných okolností, ať už příjemných nebo nepříjemných.

Věřím tomu, že velké tajemství Pavlova duchovního života byla jeho připravenost přijmout jakoukoliv okolnost bez reptání. Napsal: „Naučil jsem se totiž být za všech okolností spokojen (Filipským 4:11).

Řecké slovo „spokojen“ tady znamená „odvrátit, zažehnat“. Pavel říká: „Nechci se bránit nepříjemným okolnostem. Neprosím Boha, aby se mi ulevilo. Naopak, já je přijímám. Vím ze zkušenosti, že Bůh ve mně vytváří něco věčného.“

„… abyste mohli obstát“ (1. Korinstkým 10:13). Použití slova „obstát“ naznačuje, že naše okolnosti se nezmění. Smyslem pro nás je, obstát v dané situaci. Proč? Bůh ví, že pokud změní okolnosti, nakonec budeme zničeni. Dopouští naše trápení, protože nás miluje.

Naším úkolem v každé zkoušce je, důvěřovat Bohu, že nám dá moc a potřebné zdroje k tomu, abychom mohli být spokojeni uprostřed našeho trápení. Snad mi rozumíte – být spokojen v našich zkouškách neznamená, že si je užíváme. Je to pouze o tom, že se jim nesnažíme vyhýbat. Jsme spokojeni s tím, že musíme zůstat na místě a vydržet všechno, protože víme, že Pán nás přetváří na obraz svého Syna.