LÁSKA A NENÁVIST

„Jde-li někdo ke mně a nemá v nenávisti svého otce i matku i ženu i děti i bratry i sestry a dokonce i svůj vlastní život, nemůže být mým učedníkem“ (Lukáš 14:26).

Řecké slovo pro nenávist znamená „milovat srovnatelně méně“. Ježíš nás volá k takové lásce k němu, která obsáhne vše, je zanícená a naprostá, oproti ní žádný náš pozemský cit nemůže být důvěrnější.

Zamysli se nad tím: Víme, co znamená přijít do jeho příjemné blízkosti a nic nežádat? Oslovit ho jen proto, že jsme vděčni za jeho naprostou lásku k nám?

Ve svých modlitbách jsme sobečtí a sebestřední: „Dej nám…přijď k nám…požehnej nás…použij si nás…ochraň nás“. Tohle všechno může být podloženo, ale středobodem zůstáváme my. Dokonce i naše práce pro Pána se stává sobeckou. Chceme, aby požehnal naši službu, abychom poznali, že naše víra je upřímná. Pána zajímá více to, čím se v něm stáváme, než to, co pro něj děláme.

Někdo, kdo si tohle čte, může být zraněn, neboť vstupy do služby jsou zavřené. On či ona se snad cítí „být na ocet“. Někdo jiný si snad pomyslí, že by byl prospěšnější Pánu, kdyby sloužil na misii. Ale já tvrdím, že nemůže být nic prospěšnějšího Pánu, než naše služba lásky k němu v skryté komůrce modlitby. Když hledáme Pána, když ustavičně zkoumáme jeho Slovo, abychom ho poznali, potom jsme na vrcholu své prospěšnosti. Činíme více, abychom došli požehnání a uspokojili Boha, když jsme uzavřeni s ním v láskyplné komunikaci, než když děláme cokoli jiného. Jakákoli práce, kterou pro nás Pán otevře, doma či v zahraničí, poplyne bez námahy z našeho obecenství s ním. Více ho zajímá získávání celých našich srdcí než získávání světa pro něj.

To nemá zlehčovat zanícené úsilí při získávání duší, nýbrž konstatuji, že celé Duchem požehnané evangelizování se rodí v obecenství. Svědek, který je často s Pánem v modlitbě, dostane moudrost, načasování Duchem svatým a moc činit Boží vůli.