středa 30. června 2010

BĚŽ KUPŘEDU A PLAČ

Když je ti nejhůře- jdi do svého skrytého pokojíku a vyplač se!

Ježíš plakal. Petr plakal – hořce! Petr si nesl bolest ze zapření jediného Božího Syna. Tyto hořké slzy v něm pracovaly na zázraku. Přišel zpátky, aby otřásl satanovým královstvím.

Ježíš se nikdy neodvrací od volajícího srdce. On řekl,"Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty Bože nepohrdáš" (Žalm 51:19). Nikdy Pán neřekne,"Vzpamatuj se! Vstaň a vezmi si nějaký lék. Zatni zuby a otři slzy!" Ne! Ježíš sbírá každou slzu do své věčné nádoby.

Máš bolest? Velkou? Pak běž a plač! A vyplač se, dokud se slzy nezastaví. Ale ať tvé slzy pochází jen ze srdce - a ne z nevíry a sebelítosti.

Život pokračuje. Budeš překvapen, kolik jsi schopen unést s Boží pomocí. Štěstí neznamená žít bez bolesti a zranění. Opravdové štěstí je naučit se žít dnešní den, místo lítosti a bolesti. Znamená to naučit se radovat se v Pánu, nehledě na to, co se událo v minulosti.

Můžeš se cítit odmítnutý. Můžeš se cítit opuštěný. Tvá víra může být slabá. Můžeš si připadat nepoužitelný. Lítost, slzy, bolest a prázdnota tě občas mohou zachvátit, ale Bůh stále sedí na trůnu. On je stále Bůh!

Nemůžeš si sám pomoci. Nemůžeš zastavit bolest a utrpení. Ale náš požehnaný Pán k tobě přijde a položí na tebe svoji milující ruku a znovu tě pozdvihne, abys usedl na nebeském místě. Vytrhne tě ze strachu z umírání. Zjeví ti svou nekonečnou lásku!

Pohleď! Potěš se v Pánu. Když tě zahalí mlha a nemůžeš vidět žádnou cestu ze své situace - polož se do Ježíšových rukou a jednoduše mu důvěřuj. On chce tvou víru - tvou důvěru. Chce, abys hlasitě zavolal - "Ježíš mě miluje! On je se mnou! Nenechá mě padnout! Vše obrací na dobré! Nebudu zahanben! Nebudu poražen! Nebudu satanovou kořistí! Bůh je na mé straně! Miluji Ho – a On miluje mě!"

Základem je víra. A víra je založena na jediném: "Žádná zbraň vyrobená proti tobě se nesetká se zdarem" (Izajáš 54:17).

úterý 29. června 2010

DÁVKY BOŽÍ SLÁVY

"Řekl jim také: ... Jakou mírou měříte, takovou vám bude odměřeno a ještě vám bude přidáno. Tomu, kdo má, bude dáno, ale tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co má" (Marek 4:24-25).

Ježíš věděl, že tato slova by mohla znít divně pro neduchovní uši, proto je uvedl větou: "Má-li kdo uši k slyšení, slyš!" (23.v.) Říkal tím: "Pokud tvé srdce je otevřeno Božímu Duchu, pochopíš, co Ti chci říct."

Co tedy Ježíš v této pasáží říká? Mluví o Boží slávě v našem životě, tj. o zjevné přítomnosti Krista. Ve zkratce, Pán odměřuje svou slavnou přítomnost v různé míře, a to jak církvím, tak jednotlivcům. Některým se neujde z Jeho slávy nic, jiní z ní zase dostanou neustále rostoucí dávku, která vyzařuje z jejich života a církve stále víc a víc.

Bůh zaslíbil vylití Ducha na svůj lid v těchto posledních dnech. Ve skutečnosti celé Písmo ukazuje na vítěznou, slávou naplněnou církev na konci časů. Ježíš sám řekl, že brány pekel nezvítězí nad Jeho církví. Do nebe nepůjdeme kulhavě, kňouravě, poraženě, znechuceně a v depresích. Ne – náš Pán dá větší moc své církvi. Tato moc se neprojeví jenom skrze znamení a zázraky, nýbrž skrze Jeho lid – slavnou proměnou srdcí dotykem Božího Ducha.

Jak můžeme získat větší a neustále narůstající míru Kristovy slávy? Pán nám říká velmi jasně: "Jakou mírou měříte, takovou vám bude odměřeno" (Marek 4:24). Jinými slovy: "Budu s tebou jednat způsobem, jakým jednáš ty se mnou. Jakou mírou my budeš měřit, takovou ti i já odměřím."

Pokud Bohu odměříš lenost a zahálčivost a budeš brát Jeho úžasné dílo jako samozřejmost, dostane se ti ducha spánku. "Lenost ukolébá člověka k spánku; kdo je váhavý, zůstane o hladu" (Přísloví 19:15). Následkem toho bude tvůj duch hladovět, bez možnosti nasycení.

Boží láska, milosrdenství a milost vůči nám jsou bez hranic. Tady nejde o to, jak získat Jeho lásku, milosrdenství nebo milost, ale o to, mít požehnání Jeho slávy v našem životě.

Ježíš jednoduše vyhlašuje, že nám odměřuje různé dávky své slávy v závislosti od toho, jakou část svého srdce Mu odměříme my. Naše role je, pouze se přiblížit k Němu víc a víc, skrze uctívání, poslušnost a vytrvalost.

pondělí 28. června 2010

KDYŽ JSI ZRANĚNÝ

Atˇ už tak či onak, každý z nás je zraněný. Každý člověk na Zemi nese své vlastní břímě bolesti.

Když jsi hluboce zraněný, žádný člověk na této zemi nedokáže umlčet tvé vnitřní strachy a veliké soužení. Ani nejlepší přátelé nemohou pochopit bitvu, kterou procházíš, nebo bolest, která tě postihla.

Existuje lék na zlomené srdce? Existuje uzdravení pro tato hluboká vnitřní zranění? Mohou se rozlámané kousíčky dát zase dohromady a učinit srdce ještě silnějším? Ano! Rozhodně ano! A pokud ne, pak by Boží slovo bylo jen báchorka a Bůh sám by byl lhář. A to není možné!

Bůh neslíbil, že ti dá bezbolestný způsob života. Zaslíbil ti "cestu úniku." Slíbil, že ti pomůže nést tvou bolest. Sílu, která tě postaví zpátky na nohy, když tě ohromí slabost.

Náš milující Otec řekl: "Jak vidíte, nezmocnilo se vás pokušení, které by pro lidi nebylo běžné. Ale Bůh je věrný! Nedovolí, abyste byli pokoušeni nad své možnosti; uprostřed zkoušky vám poskytne východisko, abyste mohli obstát" (1.Korintským 10:13).

Tvůj nebeský Otec tě střeží svým upřeným zrakem. Každý pohyb je monitorován. Každá slza je stáčena do láhve. On se ztotožňuje s každou tvou bolestí. Cítí každé tvé zranění. Nikdy nedovolí, aby ses utápěl v slzách. Nedopustí, aby zranění ničilo tvou mysl. Slíbil, že přijde právě včas, aby setřel tvé slzy a dal ti radost namísto truchlení.

Máš schopnost rozveselit své srdce a radovat se v Pánu. Bůh se na tebe dívá - a přikazuje nám povstat a setřást všechny obavy - způsobující jakoukoliv pochybnost.

pátek 25. června 2010

MILOST, KTEROU MUSÍŠ USTÁT

Často slyšíme definici milosti, jako Boží nezaslouženou laskavost a požehnání. Přesto věřím, že milost je mnohem více, než toto. Podle mne, milost je vše, čím pro nás Kristus je ve chvílích soužení – moc, síla, dobrota, milosrdenství, laskavost – aby nám pomohl projít utrpením.

Když se podívám na uplynulá léta – léta obrovských zkoušek, utrpení, pokušení, soužení – mohu dosvědčit, že Boží milost byla dostačující. Vím, jaké to je dotazovat se Boha, když manželka musela znovu a znovu bojovat s rakovinou a pak onemocněly také obě dcery. Dnes jsou všechny zdravé a silné, díky Bohu. Taktéž vím, jaké to je, být bičován poslem satanovým. Žalostně jsem byl pokoušen a zlákáván a nepřátelé se zvedali proti mně na každé straně. Byl jsem pomlouván, falešně obviněn a odmítnut přáteli. V těch temných časech jsem padl na kolena a volal jsem k Bohu.

Jeho milost mne vždy zachránila. A to pro dnešek stačí. Pak, jednou ve slávě, můj Otec mi zjeví ten nádherný plán, který byl za tím vším. Ukáže mi, jak jsem získal trpělivost skrze mé zkoušky, jak jsem se učil soucitu s druhými, jak se Jeho síla stala dokonalou v mé slabosti, jak jsem poznal jeho naprostou věrnost ke mně a jak jsem toužil být víc podobný Ježíši.

Přesto se můžeme ptát, proč – ale zůstává to tajemstvím. Jsem připraven to přijmout, dokud si Ježíš pro mne nepřijde. Nevidím konec mých zkoušek a mého soužení. Provází mne více než 50 let mé služby a pokračují dál.

Skrze to všechno však nadále dostávám Kristovu sílu ve stále rostoucí míře. Po pravdě řečeno, největší zjevení Jeho slávy přišla právě v nejtěžších obdobích. Podobně, když si prožíváš své nejtěžší chvíle, Ježíš pro tebe uvolní plnou dávku své moci.

Možná nikdy nepochopíme svou bolest, depresi a potíže. Možná nikdy nezjistíme, proč nebyly vyslyšeny naše prosby o uzdravení. Ale ani nemusíme vědět, proč. Náš Bůh nám již odpověděl: „Máš mou milost, mé milované dítě, a to je vše, co potřebuješ.“

čtvrtek 24. června 2010

BRAŇ SE A ON UTEČE

Satan pokoušel Ježíše touto nabídkou: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět“ (Mat 4:9). To zní tak bizarně, směšně, jak by to někdo mohl nazývat pokušením? Věř tomu nebo ne, to byla silná, lákavá nabídka. Satan Ježíše vyzýval: „ Slibuji, že když mi jen padneš k nohám, v jednoduchém aktu uctívání, ukončím ten boj. Předám ti veškerou moc nad těmito říšemi. Nebudu již nikomu vládnout a nikoho zotročovat. Vím, že lidstvo natolik miluješ, že se kvůli nim necháš Bohem klidně proklít. Tak nač čekat? Můžeš se obětovat už teď a svět okamžitě osvobodit.“

Proč byl ďábel ochotný se pro tohle vzdát veškeré své moci? Snažil se zachránit si kůži. Satan věděl, že jeho osud bude na Kalvárii zpečetěn. Takže kdyby se mu podařilo Ježíše od smrti na kříži odradit, mohl by být takového osudu ušetřen.

Možná se divíš: „Jak to souvisí se mnou?“ Satan stále pokouší spravedlivé podobnými nabídkami. Satan k nám přichází s hrozbami a obviňováním. Říká nám: „Nemusíš mě uctívat – protože já už do tvého těla dávno přístup mám. Znám všechny tvé slabosti. Takže si klidně běž a svědč si o své svobodě v Kristu. V momentě, kdy budeš Pána chválit nejhlasitěji, přemůžu tvou mysl a ovládnu ji zlem. Okamžitě vytáhnu všechny tvé hříchy a na svobodu můžeš zapomenout. Budeš bezmocný.“

Jak odpovíme na satanovo obvinění? „Vzepřete se ďáblu a uteče od vás“ (Jak 4:7). Nezáleží na tom, kolik zkoušek na tebe satan hází. Nemusíš se bát žádného hříchu z minulosti. Když ho přikryla Kristova krev, pak ďábel nemůže udělat nic, aby tě odloučil od Otce.

středa 23. června 2010

KDYŽ VYVSTANOU OTÁZKY

„Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby“ (Matouš 4:2-3).

V momentě, kdy byl Ježíš fyzicky zranitelný, přinesl ďábel své první pokušení.

Není hřích být hladový. O co tedy jde? Satan vyzýval Ježíše:“Pokud jsi opravdu Bůh, pak máš v sobě Boží moc. A právě teď je ti těžko. Proč nevyužiješ tu moc, aby sis ulevil? Nedostal jsi tu moc, abys ji řádně využíval?“

Zde je jedno z nejčastějších pokušení, kterým čelí Boží lid. Stejně jako tvůj vzor, Ježíš, máš vášeň pro Boha. Dal jsi mu cele své srdce. Pak tě Bůh zavede do obtížné situace a po chvíli začnou vyvstávat otázky. Začneš ztrácet své postoje a přemýšlíš o Božích záměrech v tvém životě. A když se snažíš modlit a získat vítězství, satanovy pokušení jsou silnější než kdykoli předtím.

Nepřítel chce, abys jednal nezávisle na svém Otci. Ďábel říká, „Tvé trápení není od Boha. Nemusíš tím procházet. Máš v sobě Boží moc skrze Ducha Svatého. Řekni slovo a osvoboď se. Uspokoj svůj hlad.“

Satanův první plán byl stvořit mocný pád. Doufal, že Bůh vyslyší Ježíšovo volání o chléb. Pokud by padla tato nebeská moc, pak by Kristus zpochybnil své poslání a odvrátil se od svého úkolu na zemi. Za druhé, satan věděl, že Ježíš je poslán, aby dělal jen to, co mu Otec řekne. Zaměřil se tedy na to, aby se zde Ježíš provinil neposlušností. Pokud by zde Ježíš použil své síly, aby odmítl své trápení hlady, odmítl by později i kříž.

Jak tedy Ježíš odpověděl na satanovu výzvu? „Je psáno, člověk není živ jen chlebem, ale každým slovem, které vychází z Božích úst“ (Matouš 4:4). Kristus řekl jednoduše:“Můj příchod na zem není kvůli mým potřebám, a není o bolesti a fyzickém pohodlí. Přišel jsem kvůli člověku – ne abych zachránil sebe.“

I přes míru utrpení, Ježíš neztratil pohled k věčnosti. A pokud se náš Pán učil závislosti a věrnosti skrze těžkosti, stejně tak to čeká i nás.

úterý 22. června 2010

CESTA POUŠTÍ

Dietrich Bonhoeffer - německý teolog, popisuje křesťany jako někoho, kdo se snaží přejít moře po plovoucích kusech ledu. Na své cestě si křesťan nemůže odpočinout , leda ve své víře - že Bůh ho přesto převede. Nemůže ani nikde zůstat stát příliš dlouho, jinak se potopí. Poté co učinil krok, musí hned dávat pozor na další. Pod ním je propast a před ním nejistota - ale Pán je vždy napřed – pevný a jistý! Sice ještě nevidí souš, ale má příslib ve svém srdci a tak náš křesťan - cestovatel udržuje své oči upřené na cílové místo!

Já se raději dívám na život jako na cestu pouští – podobnou té co prošli děti Izraele. A boj krále Jošafata a celého Judského lidu - je i naším bojem (viz 2.Letopisů 20). Zajisté – jedná se o poušť; ano, jsou tam hadi, vyschlé vodní koryta, údolí slz, armády nepřátel, horký písek, sucho, a neschůdné hory. Ale když děti našeho Pána tiše vyhlíželi jeho spásu, on rozprostřel uprostřed této pouště svůj stůl – z nebe pršela mana - zničil svou silou nepřátelské armády –dal jim vodu ze skály - odebral jed z hadího uštknutí - vedl je sloupem oblakovým - dal jim mléko a med - a vyvedl je do zaslíbené země silou své nádherné ruky. A Bůh jim nařídil, aby zvěstovali všem následujícím generacím: "Ne silou ani mocí, ale mým Duchem! praví Hospodin zástupů" (Zachariáš 4:6).

Přestaň se obracet pro pomoc špatným směrem. Zavři se sám s Pánem na tiché místo a pověz mu jak jsi zmatený. Řekni mu, že nemáš kam jinam jít. Řekni, že důvěřuješ jen jemu, že tě přes to převede. Budeš pokoušen vzít vše do vlastních rukou. Budeš se snažit si vše vyřešit sám. Budeš se divit, zda na tom vůbec Bůh pracuje – nemá co ztratit. Pavel to shrnul takto: "Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života" (Jan 6:68).

"Obraťte se ke mně, ať jste spaseny, všechny zemské končiny – vždyť já jsem Bůh a žádný jiný není" (Izaiáš 45:22).

"Já ale Hospodina vyhlížím, čekám na Boha – on mě zachrání, můj Bůh mě vyslyší!" (Micheáš 7:7).

pondělí 21. června 2010

ZATÍMCO SE ZÁKLADY OTŘÁSAJÍ

Zatímco se veškeré základy světa otřásají a satan řve jako rozčilený lev a všude je zmatek, násilí a nejistota, ti, kteří důvěřují Pánu a spoléhají na něj, budou stále stát, aby viděli Boží záchranu, a budou mít v srdcích i myslích pokoj. Můžou se těšit z odpočinku a spát sladce bez obav z věcí, které je obklopují.

Přináším vám některá slavná Boží zaslíbení, která platí pro každého, kdo mu důvěřuje v těchto velmi nebezpečných časech.

  • „Jak dokonalá je cesta Boží, jak ryzí je, co praví Hospodin – on je štít všech, kdo v něho doufají…“ (2.Samuel 22:31).
  • „Svou lásku, Zachránce, prokaž svou pravicí těm, kdo před útočníky k tobě prchají“ (Žalm 17:7).
  • „Jak veliká je tvá dobrota, kterou jsi zachoval těm, kdo tě ctí! Dokázals ji těm, kdo v tebe doufají, všem lidem na odiv“ (Žalm 31:20).
  • „Skrýváš je v úkrytu svojí tváře před lidskou hrubostí, chováš je v bezpečí svého stanu před hádavými jazyky“ (Žalm 31:21).
  • „Buďte silní a v srdci stateční, všichni, jichž nadějí je Hospodin“ (Žalm 31:25).
  • „Hospodinu svěř svou cestu, doufej v něj a on to učiní“ (Žalm 37:5).
  • „Od Hospodina je záchrana spravedlivých, on je jim silou v čase soužení. Hospodin je jim pomocí a vysvobozením, zachrání je před ničemy, vysvobodí je, vždyť v něho doufají“ (Žalm 37:39-40).
  • „Kdykoli se bojím, v tobě mám naději“ (Žalm 56:4).
  • „V každý čas na něj, lidé, spoléhejte, před Bohem, naší skrýší, své srdce vylijte“ (Žalm 62:9).
  • „Ti, kdo v Hospodina doufají, hoře Sionu jsou podobní, která nezakolísá, stojí navěky“ (Žalm 125:1).
  • „Strach z lidí člověka nakonec ochromí, kdo doufá v Hospodina, však žije v bezpečí“ (Přísloví 29:25).

Jedinou ochranou proti satanovým lžím a zlým plánům je čelit mu se zaslíbeními od Boha. Boží Slovo je stále všemocné a ďábel se stále chvěje, když stojíme pevně s tímto Mečem v ruce.

Dnes – teď – zaujmi svůj postoj.

pátek 18. června 2010

ZRCADLO

„On (Štěpán) však, plný Ducha svatého, upřel pohled k nebi. Uviděl Boží slávu a Ježíše stojícího po Boží pravici a zvolal: „Hle, vidím otevřené nebe a Syna člověka stojícího po Boží pravici!“

Štěpán představuje to, jaký by měl být pravý křesťan: člověk, naplněn Duchem Svatým a s očima upřenýma na oslaveného Syna člověka. Člověk, zrcadlící tuto slávu způsobem, který každého uvede do úžasu. Člověk, upírající svůj pohled neustále na Krista a plně zaujat oslaveným Spasitelem.
Podívej se na beznadějnou situaci, ve které Štěpán byl, obklopen náboženským šílenstvím, pověrami, předsudky a závistí. Pobouření dav jej postrkoval a žíznil po jeho krvi, takže smrt se již hrozivě objevila na obzoru. Byly to úplně nemožné podmínky! Jenomže on se podíval na nebesa, spatřil svého Pána ve slávě a najednou omítnutí, které zažíval na zemi, pro něj nic neznamenalo. Nyní byl nad tím vším a viděl neviditelného.

Jeden pohled na Pánovu slávu a na jeho drahou svatost a Štěpánovi už nebylo možné ublížit. Kameny a zlostné proklínání byly úplně neškodné pro něj kvůli radosti, která stála před ním. Jeden pohled na Kristovu slávu tě pozvedne nad všechny tvé okolnosti. Upíráš-li svůj pohled na Ježíše a promlouváš-li s ním vědomě během celého dne, dodá ti to pokoj a vyrovnanost jako nic jiného.

„My všichni s odkrytou tváří jako v zrcadle odrážíme Pánovu slávu a tehdy jsme Pánovým Duchem proměňováni k jeho obrazu, od slávy k slávě“ (2. Korintským 3:18). Na Štěpána dopadaly paprsky Kristovy slávy v nebesích a odrážel je do společnosti, která Krista odmítala.

Je to skutečně pravda, že se z nás stane to, na co se díváme. „My všichni s odkrytou tváří, odrážejíc slávu, jsme proměňováni!“ Smyslem toho je, že křesťan, jako zrcadlo, odráží slávu, na kterou neustále upírá svůj zrak. Jsme to my, kteří se díváme na Krista, na objekt našeho zalíbení a my se stáváme mu podobný během tohoto procesu.

Když nepřítel přichází jako příval a těžké okolnosti nás táhnou dolů, musíme udivit a zavrhnout svět kolem nás skrze naše tiché spočinutí v Kristovi. Jelikož vidíme duchovní myslí, dosáhneme to tím, že svou mysl budeme upínat na Krista.

čtvrtek 17. června 2010

NEOCHABUJÍCÍ BOŽÍ LÁSKA

Chci s Tebou hovořit o slově neochabující, které znamená netlumený v intenzitě nebo v úsilí – neustupující, nekompromisní, neschopný se změnit nebo nedat se přesvědčit argumenty. Být neochabující znamená trvat na vytyčeném směru.

Jaký úžasný popis Boží lásky. Láska našeho Pána je naprosto neochabující. Nic nemůže zamezit nebo zmenšit jeho milující činnost vůči hříšníkům i svatým. Žalmista David to vyjádřil takto: „Sevřel jsi mě zezadu i zpředu…Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš“ (Žalm 139:5, 7-8).

David mluví o velkých výšinách a hlubinách, s nimiž se v životě setkáváme. Říká: „Je doba, kdy jsem tak požehnaný, že mne radost nadzvedává. Jindy se cítím jako v pekle, odsouzený a bezcenný. Ale nehledě na to, kde jsem, Pane – bez ohledu na požehnání, které cítím, nebo jak nepříjemné jsou okolnosti – ty jsi se mnou. Nemohu prchnout před tvou neochabující láskou. A nemohu ji zahnat. Nikdy nepřijímáš mé argumenty o mé bezcennosti. I když jsem neposlušný – hřeším proti tvé pravdě, předpokládám tvou milost za samozřejmou – nikdy mne nepřestáváš milovat. Tvá láska ke mně je vytrvalá!“

Uvažujme o svědectví apoštola Pavla. Když čteme o Pavlově životě, vidíme člověka zaměřeného na zničení Boží církve. Pavel byl jako šílený ve své nenávisti ke křesťanům. Představoval hrozbu smrti pro každého, kdo následoval Ježíše. Požadoval doporučení od velekněze, aby vyslídil věřící a aby mohl vtrhnout do jejich domovů a odvléci je do vězení.

Poté, co Pavel konvertoval, svědčil, že přes tyto roky naplněné nenávistí – kdy byl plný předsudků a slepě zabíjel Kristovy učedníky – ho Bůh miloval. Apoštol píše: „Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní“ (Římanům 5:8). V podstatě řekl: „I když jsem si toho nebyl vědom, Bůh mne sledoval. Laskavě se o mne staral až do toho dne, kdy mne doslova skopl z mého vysokého koně. To byla neochabující Boží láska.“

Během let se Pavel stále více a více přesvědčoval, že Bůh jej bude ohnivě milovat až do konce, přes všechny jeho výšiny a hlubiny. Prohlásil: „Jsem si jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Římanům 8:38-39). Oznamoval: „Nyní jsem Boží, nic mne nemůže odloučit od jeho lásky. Žádný ďábel, žádný démon, žádná mocnost, žádný člověk, žádný anděl – nic nemůže zastavit Boží lásku ke mně.“

středa 16. června 2010

GLAS

Definiciju svoje službe Ivan Krstitelj je dao kratko i jednostavno: "Ja sam Glas jednoga koji viče u pustinji" (Iv 1,23). Ovaj sluga Svevišnjeg koji je, prema Pismu, bio najveći između rođenih od žene, bio je najblagoslovljeniji od svih proroka i poštovan propovjednik pravednosti.

Mnoštva su hrlila da čuju njegove oštre poruke. Mnogi su se krstili i postali njegovi učenici; čak je i kraljevska kuća došla pod njegov silni utjecaj. Neki su mislili da je on Krist, a drugi su ga smatrali Ilijom koji je uskrsnuo iz mrtvih.

Ivan je odbio biti uzvisivan ili uzdizan. Lišio se svakog samougađanja i neprestano se povlačio sa središnje pozornice. U svojim vlastitim očima najveći od svih proroka nije čak bio dostojan da se naziva čovjekom Božjim, nego samo pustinjskim glasom; bio je skroman i nenametljiv i nije se uopće brinuo za svoju čast i korisnost. Nije mario što ima službu ili što je silno upotrebljavan od Boga. Zapravo, sam je sebe smatrao nedostojnim dotaći se čak Gospodinovih cipela. Čitav njegov život bio je posvećen "Janjetu Božjem koji uzima grijeh svijeta" (Iv 1,29).

Kakav snažan ukor nama koji živimo u ovom vremenu u kojem se bavimo samo sobom, promicanjem svoje osobnosti, grabljenjem utjecaja, egocentričnošću i traženjem časti. Ivan je sve to mogao imati, ali je vikao: "On mora rasti, a ja se umanjivati" (Iv 3,30). A da bi postigao taj cilj, Ivan je nastavio podsjećati sve koji su ga čuli: "Ja sam samo glas."

Tajna Ivanove sreće bila je da njegova radost nije bila u njegovoj službi i njegovom radu, ne u njegovoj osobnoj korisnosti ili dalekosežnom utjecaju. Njegova čista radost bila je da stoji u nazočnosti Zaručnika, da čuje njegov glas i raduje se u njemu. Njegova je radost bila vidjeti druge, uključujući i vlastite učenike, kako hrle k Isusu, Janjetu Božjem.

Najveće ispunjenje koje dijete Božje može upoznati jest izgubiti svoj ja i svaku želju da bude netko te da se jednostavno raduje što je sin ili kći koji ili koja živi u samoj nazočnosti Gospodina Isusa Krista. Biti potpuno zaokupljen Kristom je ono što zadovoljava srce. Ivan je mogao stajati ondje u Jordanu, očiju uprtih u Isusa, i radovati se u njegovoj nazočnosti. On je svoju dušu hranio na Kristu. Srce mu je uvijek u divljenju i strahopoštovanju odlazilo k njemu.

úterý 15. června 2010

PROVĚŘENÝ ČLOVĚK

"Bůh ho v té zkoušce nechal, aby ho poznal" (2.Letopisů 32.31).

Stáváme se natolik zaujatí v prověřování Bohem, že nepřipravujeme svá srdce na větší zkoušky, jimiž Bůh člověka prověřuje. Mohlo by se stát, že ta velká zkouška, které nyní čelíš, to břemeno, které nyní neseš, je vlastně Boží dílo, které tě prověřuje?

"Bůh se rozhodl Abrahama vyzkoušet a řekl mu…Vezmi svého syna…a obětuj ho jako zápalnou oběť" (Genesis 22:1-2). Bůh prověřil celý národ, aby zjistil, co je skutečně v jeho srdci. "Hospodin, tvůj Bůh, tě vedl těchto 40 let po poušti, aby tě pokořil a vyzkoušel a aby poznal, co je v tvém srdci – zda budeš zachovávat jeho přikázání nebo ne" (Deuteronomium 8:2).

V 2.Letopisů 32:31 vidíme ohromující věc: Bůh zanechal velkého krále ve zkoušce, aby ho prověřil. "Bůh ho v té zkoušce nechal, aby ho poznal, aby se zjistilo, co je v jeho srdci."

Často při pravé snaze o Boží dílo nachází Boží služebník sám sebe očividně opuštěného – zkoušeného hranicemi snesitelnosti a zanechaného zcela samotného v bitvě, kdy čelí peklu. Každý člověk, kterému kdy Bůh požehnal, byl prověřen tím samým způsobem.

Nacházíš se v podivných okolnostech? Cítíš se opuštěn a sám? Bojuješ s nepředvídatelným nepřítelem prohranou bitvu? Existují znaky ukazující na proces prověřování.

Vítězství je vždy touhou, ale pokud jsi padl, vzpomeň si: Boha zajímá, co je v tvém srci, tvůj postoj po vyhrané nebo prohrané bitvě. Jeho touhou je tvá oddanost jemu i přes tvé selhání.

Ježíš slíbil, že nás nikdy neopustí a nezanechá, ale záznam Písem zjevuje, že jsou období, kdy Otec odebírá svou přítomnost, aby nás prověřil. Dokonce i Kristus zažil ten moment opuštěnosti na kříži. V takových dobách je náš požehnaný Spasitel nejvíce dojat pocity naší slabosti – a šeptá: "Modlím se, aby tvá víra neselhala."

Ježíš říká, že máme vzít svůj kříž a následovat ho (viz Matouš 16.24). Co je tím křížem? Je to tělo se svou křehkostí a slabostí. Zdvihni je, pohni s ním ve víře a jeho síla bude v tobě učiněna dokonalou. Je tvůj kříž sebe sama a hříchu příliš těžký? Potom, můj příteli, zdvihni svůj kříž a následuj. On rozumí a předchází tě, aby zdvihl to těžké břemeno!

pondělí 14. června 2010

KRISTUS NEJVÍC TRPÍ, KDYŽ TI, KTERÉ MILUJE, MU NEDŮVĚŘUJÍ

Ježíš miloval Lazara a jeho dvě sestry, Marii a Martu. Jejich domov byl oázou pro Mistra. Víme, že Lazar a jeho rodina také milovali Ježíše, ale Písmo více zdůrazňuje Kristovu lásku k nim: "Ten, koho máš rád, je nemocný" (Jan 11:3).

Když to Ježíš slyšel, poslal vzkaz: "Ta nemoc není k smrti, ale k Boží slávě, aby skrze ni byl oslaven Boží Syn" (v. 4).

Ježíš věděl, že záměrem Jeho Otce bylo oslavit Jej skrze tento zázrak a dát víru a důvěru lidem. Byl to pro Něj však zážitek hlubokého utrpení. Učedníci o Něm pochybovali, ani Marie a Marta mu nedůvěřovali a plačící přátelé Lazara taktéž.

Věděla vůbec Marie, jak hluboko Jej ranila, když Jej obvinila z toho, že je příliš zaneprázdněný a nezúčastněný v jejich problému? "Pane, kdybys jenom býval přišel v čas, ale nyní je už příliš pozdě" (viz. 21).

Uvědomovala si vůbec Marta, jak to mohlo jejího Mistra bolet, když zpochybnila Jeho moc vzkřísit mrtvé? On jí jednoduše řekl: "Tvůj bratr vstane," ale Jeho slova jí nestačili. V podstatě odpověděla: "Ó, ano, vstane při vzkříšení v poslední den, ale to dnes nepomůže" (viz. v. 24).

Jak trpké to muselo být pro Krista, že jeho nejmilejší přátele nevěřili tomu, že On má všechnu potřebnou moc. "Ještě pořád nevíte, kdo jsem? Jsem vzkříšení a život. Věřte ve Mně. Já mám moc a život" (parafráze 25.v.).

Myslím si, že si nedovedeme představit tu velkou bolest, kterou v tu chvíli cítil. Jeho vlastní učedníci nechápali, kým je. Stačilo, že Jeho vlastní národ Jej neznal, tak nemohli aspoň ti, které miloval, rozeznat Jeho moc? Mohl si říct: "Nevěří-li ani mí nejbližší, uvěří vůbec někdy někdo?"

Pána nejvíc ranní, když nedůvěřujeme Jeho moci. Pokud my, jeho nejmilejší přátelé, zpochybňujeme Jeho moc a věrnost, co může očekávat od druhých? Nazýváme Jej přítelem a Pánem, ale naše životy nejsou svědectvím toho, že má moc nám dát vítězství a radost, přes všechnu naši bolest a těžkosti.

Na druhé straně, co skutečně potěší Pána, je dítě, které spočívá plně v Jeho lásce a něžné péči.

pátek 11. června 2010

BOŽÍ DŮM DOUPĚTEM ZLODĚJŮ

Ježíš se vydal do Jeruzaléma na židovské Velikonoce a vešel do chrámu (Jan 2:13-17). To, co tam uviděl, jej šokovalo. Boží dům převzali obchodníci! On hledal dům modlitby, ale místo toho našel zaujetí propagací, vystavováním a prodejem náboženského zboží. Náboženští vůdci počítali své zisky. Jaká zaneprázdněnost! Boží muži se stali kramáři náboženského zboží a snažili si udělat dobrou reklamu.

Po celém Božím domě byly rozložené stoly a nabízely se tam ovce, voly, holubice, sladkosti, kadidlo a další zboží, určené pro náboženské účely. Nevětší hluk ve chrámu dělaly ruce, měnící peníze – peníze vydělané na Bohu a na náboženství.

Musela to být hrozná bolest, která způsobila, že náš milosrdný Pán vzkypěl svatým hněvem. Jeho nesmírné utrpení vyvolalo v jeho mírném srdci spravedlivé rozhořčení.

Dovedeš si představit ten okamžik? S bičem v ruce vtrhl do chrámu, začal mlátit na každou stranu a převrátil stoly plné tovaru. Rozehnal všechny obchodníky a kramáře.

„Ven!“ zařval. „Ven z domu mého Otce! Znesvětili jste toto svaté místo tím, že jste z domu modlitby udělali prodejnou tržnici!“

Byla to jedna z nejbolestnějších zážitků během jeho služby a on nemohl jenom stát stranou a dovolit, aby se z domu jeho Otce stalo doupě náboženských zlodějů.

Jsme ochotni mít účast na Kristově utrpení v této oblasti v dnešní době? Sdílíme jeho bolest při pohledu na to, že Boží dům se opět předává obchodníkům? Pobuřuje nás strašná komerčnost evangelia? Budeme také zuřit kvůli duchovnímu kramářství natolik, že se jej nebudeme účastnit? Bolí nás to dostatečně k tomu, abychom se zřekli služeb, kterých smyslem je pouze získat peníze?

Sdílíme jeho utrpení v takové míře, že se postavíme proti těm, kteří by proměnili Boží dům v divadlo nebo zábavné centrum pro propagátory? Rmoutíme se nad vším tím šmelinářstvím, k němuž je Ježíšovo jméno zneužito? Dokážeme odvrátit zrak z peněz a podívat se znova na kříž?

čtvrtek 10. června 2010

KRISTUS ZA TEBE JIŽ ZVÍTĚZIL

V posledních měsících čtu mnoho smutných a soucit budících dopisů od věřících, kteří jsou stále spoutáni hříšnými zvyky. Spousta bojujících křesťanů píše: „Nemohu přestat s hazardem… Jsem v zajetí alkoholismu…Mám aféru a nemohu přestat…Jsem otrokem pornografie.“ Ve svých dopisech tito lidé říkají tu samou věc: „Miluji Ježíše a prosím Boha, aby mne osvobodil. Modlím se, pláču a hledám Boží radu. Ale nemohu se osvobodit. Co mám dělat?“

Trávím mnoho času hledáním Pána a jeho moudrosti, jak těmto věřícím odpovědět. Modlím se: „Pane, ty znáš životy svých dětí. Mnozí z nich jsou oddaní Duchem naplnění svatí, a přece jim chybí tvé vítězství. Neznají svobodu. Co se to děje?“

Jednou jsem studoval biblickou pasáž obsahující Boží sliby jeho lidu. Připomnělo mi to, že Hospodin slibuje, že nás ochrání před pádem, obdaří bezchybností, ospravedlní vírou, posvětí vírou, udrží nás svaté prostřednictvím víry.

Jedna věc, která je společná všem těmto slibům zní: „vírou“. Vskutku jsou všechny tyto věci podle Božího Slova záležitostí víry. A tak přicházím k jedinému jasnému závěru ohledně těchto bojujících křesťanů: někde u kořene jejich otroctví je nevíra. Všechno se to dá zredukovat na pouhý nedostatek víry.

Bojuješ, abys získal vítězství silou své vůle? Zápasíš v boji se svou starou přirozeností? Pavel zdůrazňuje: „Kdo se vykazuje skutky, nedostává mzdu z milosti, nýbrž z povinnosti. Kdo se nevykazuje skutky, ale věří v toho, který dává spravedlnost bezbožnému, tomu se jeho víra počítá za spravedlnost“ (Římanům 4:4-5).

Tvé vítězství nesmí přijít skrze slzy či úsilí, ale skrze víru, že Ježíš Kristus za tebe již zvítězil.

„Bez víry však není možné zalíbit se Bohu“ (Židům 11:6). Opravdu, Pavel říká, že existuje pouze jediný způsob, jak si přisvojit Boží sliby: „Pokud ovšem pevně zakotveni setrváte ve víře a nedáte se odtrhnout od naděje evangelia, jež jste slyšeli“ (Koloským 1:23).

Kristus všechno přenechal svému Otci, aby byl zcela poslušným Synem. A my máme činit podobně. Máme být zcela závislí na Otci stejně jako Kristus.

středa 9. června 2010

BŮH NÁS CHCE POSTAVIT NA HORU SVÉ PŘÍTOMNOSTI

„Mnohé národy půjdou a budou se pobízet: ‚Pojďte a vystupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám…‘“ (Iz 2:3).

„Přivedu je na svou svatou horu a ve svém domě modlitby je oblažím radostí…“ (Iz 56:7).

Vzkaz Ducha Svatého všem Božím lidem dnes zní: „ Vraťte se k hoře – vraťte se k jeho svaté přítomnosti.“ Mnozí tuto výzvu uposlechnou a udělají si na hledání Boha a modlitbu čas. Ale jiní si jdou svou vlastní cestou, příliš zaměstnaní detaily království, než aby vyšplhali na svatý kopec.

Izajáš viděl obojí – slávu probuzeného služebníka, i tragédii slepých hlídačů, co zaspali. Zatímco někteří se zachvějí a vrátí se k Boží hoře, aby slyšeli slovo z nebe, jiní se ztratí ve svých nekonečných aktivitách a vlastním pokroku.

„Ti, kdo jsou na stráži, jsou slepí, nikdo z nich nic neví; všichni jsou to němí psi, nedovedou ani štěkat; jen mluví ze sna, když ulehnou, rádi podřimují. Ale jsou to psi hltaví, nenasytní. A to jsou pastýři! Bez zájmu a pochopení. Všichni jsou obráceni k svým cestám, každý za svým ziskem, odkudkoli“ (Iz 56:10-11).

Izajáš řekl, že se na tuto cestu soběstřednosti a zaujatosti dílem vlastních rukou, se zájmem jen o to, co dělají, a duchovně mrtví dostali proto, že „opustili Hospodina a zapomněli na jeho svatou horu“ (viz Iz 65:11).

Služebníci Boží, měli bychom lépe poslouchat varování proroka Izajáše, když říká: „své služebníky nazve pak Bůh jménem jiným“ (Iz 65:15). Aby probudil svou církev, pozvedne pak nové hledající.

Duch buduje armádu „horolezců“, kteří budou trávit čas s Bohem o samotě, v jeho svaté přítomnosti, kteří budou naslouchat jeho hlasu, dostávat nové vize a s radostí se vracet a osvobozovat ty, „kdo budou kvílet pro trýzeň ducha“ (viz Iz 65:13-14).

Ano, oni se vrátí – ale se silou a vládou!

Jeho pročišťující oheň v nás chce probudit nové a Boží principy. Už dlouho jsme mrtví Božím principům potřebným k záchraně církve před chaosem. Pán se ve svém domě už nespokojí jen s obecným dobrem; teď hledá v srdci Kristův oheň.

úterý 8. června 2010

KDE BŮH PŘEBÝVÁ?

Poté co byl Ježíš vzat do nebe, dostal apoštol Jan velkolepé zjevení slávy. Říká: „ Avšak chrám jsem nespatřil: Jeho chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek. To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek.“ (Zj 21: 22-23). Jinými slovy, jediným chrámem v nebi je sám Ježíš.

Takže Boží chrám je ve slávě, sedí po pravici, ale kde přebývá Pán, na zemi? Bůh sám se ptá: „Jaký mi postavíš příbytek? Kde je mé místo odpočinku?“ Víme, že Boha nenajdeme v žádné budově. Nebydlí ve Vatikánu v Katedrále sv. Petra, ani v New Yorku v Katedrále sv. Patrika. Není ani v žádné z velkých evropských katedrál. Ne; tak jak Pavel prohlásil na Areopagu: „ Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země , a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli.“ (Sk 17:24). Jednoduše řečeno, jestli budeme hledat Boží příbytek v nějaké budově, nenajdeme ho.

Pán si ale svůj příbytek našel – žije a spočívá v tělech jeho lidského stvoření. Pavel potvrzuje, že Boží chrám je nyní v lidském těle: „ Nevíte, že jste Boží chrám a Duch Boží ve vás přebývá?“ (1.Kor 3:16).

Jakmile uvěříme v Ježíše, stáváme se chrámem, Božím příbytkem. To bylo nejpatrnější na Letnice. Duch Svatý zde sestoupil na učedníky a naplnil je. Prohlásil jejich posvěcená těla za Boží chrám, kde bude Otec přebývat a žít. Duch jim má pomáhat usmrcovat a ničit skutky jejich hříšných těl. A dá jim sílu žít vítězně. Jejich těla se stala Božím chrámem, příbytkem, který se nebuduje rukama.

Ježíš říká: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (J 14:23) Příbytek je bydliště, místo přebývání.

Pavel říká: „ Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem oslavujte Boha“ (1.Kor 6:20). Jinými slovy, patříš Bohu a on chce, abys byl jeho místem spočinutí. Takže teď své srdce otevři pravdě a vzdej mu chválu tím, že to přijmeš.

pondělí 7. června 2010

BOŽÍ DAR PRO JEHO SYNA

Stěží mohu přijmout tato slova: „Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno jako my jsme jedno“ (Jan 17:22). Přemýšlej o tom. Máme slovo od Pána vyznané před jeho vlastním Otcem, že nám dává sebe sama tak plně a zcela, jako jeho Otec dal sebe sama jemu. Dává nám tu samou důvěrnou lásku, kterou mu dal jeho Otec, a tou je jeho sláva v nás zjevná. Jsme přeneseni do stejného druhu speciálního vztahu lásky, jakou sdílí on s Otcem a co víc, zpřístupňuje oběh lásky mezi nimi a uvádí nás do něj. Jsme učiněni podílníky slávy, která je za hranicí pochopení. Jak je neuvěřitelné, že by nás Kristus měl přivést k Otci a prosit: „Kéž jsou s námi jedno!“ Úplně sdílíme plnost Boží lásky, kterou má pro svého Syna tím, že jsme v Kristu.

V pravém smyslu lze říci, že Bůh natolik miloval svého Syna, že mu dal svět. Víme, že mu dal ty, kteří jsou ve světě, protože Pán řekl: „Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa: byli tvoji a mně jsi je dal…“ (verš 6).

Nevíš snad, že jsme Božím darem pro jeho Syna – darem z lásky? „Byli tvoji a všechny jsi mi je dal.“ Kristus byl v takové jednotě s Otcem, že tento dar přináší jemu zpět a říká: „A všecko mé je tvé, a co je tvé, je moje…“ (verš 10). Tento druh lásky si nemůže nic přivlastnit – naopak, všechno své dává.

Není snad potěšující vědět, že jsme předmětem takové lásky mezi Otcem a Synem? Jaká čest být umístěni v Kristově dlani, v jeho velké a milující ruce, když nás přináší Otci a říká: „Pohleď, Otče! Jsou naši! Všichni nám patří! Jsou předmětem naší lásky! Budu je milovat, Otče! Ty je budeš milovat! A budeme v nich přebývat a ukážeme jim, jak moc jsou milováni.“

Jak tohle všechno pochopit naší myslí? Náš Pán říká svému Otci: „Chystám se jim ozřejmit tvou lásku ke mně, aby ta láska, kterou máš ke mně, mohla být v nich.“

pátek 4. června 2010

OTCOVA LÁSKA

Rád bych věděl, kolik Božích lidí dnes může upřímně volat k našemu požehnanému Pánu: „Oslav mne spolu s tebou! Přiveď mne do jednoty. Prahnu po tom, být blíže, v důvěrnějším vztahu. Pane, jsi to ty, co chci. Více než znamení či zázraky musím mít tvou přítomnost!“

Poslyš jeho obzvlášť silnou prosbu: „Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já. Ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mne miloval již před založením světa“ (Jan 17:24).

Sláva, o níž Ježíš mluví, souvisí s velmi důvěrným druhem lásky – lásky, která nepovoluje žádnou vzdálenost nebo oddělení se od objektu svého citu. Touží po úplné jednotě, po ustavičném spojení. Tato božská láska mezi naším Pánem a Otcem byla pro něj nanejvýš důležitá, takže dychtivě toužil po dni, kdy budou moci všechny jeho děti ji spatřit na vlastní oči.

Budiž sláva posvátnému jménu Ježíše Krista za tak slavnou myšlenku! Kristus je natolik přešťastný ve slávě při svém důvěrném vztahu s Otcem, že prahne po tom, aby přivedl všechny Boží děti do nebe, aby tuto slávu spatřili.

Náš Pán se vlastně modlil: „Otče, oni musí vidět tu lásku, kterou máme k sobě navzájem. Musí sami vidět, jak moc mi dáváš sebe sama. Chci, aby poznali, jak velkolepě jsem milován – od doby před stvořením světa.“

Nebude to snad úžasné, až budeme my, vykoupení, přivedeni do Boží velké hodovní síně k nebeské hostině a bude nám dovoleno spatřit lásku, jakou miluje Otec svého drahého Syna a našeho požehnaného Spasitele? Vidím ten slavný den, kdy bude Pánova modlitba vyslyšena, kdy pohlédne na své děti koupené svou krví a radostně provolá: „Hleďte, děti, není to snad tak? Že jsem vám říkal pravdu? Že mne tak miluje? Spatřili jste někdy tak obrovskou lásku? Není to opravdu dokonalá láska? Nyní vidíte mou slávu, lásku, kterou Otec miluje mne a já jeho.“

Nevidíte snad, svatí Boží, že spatřit Kristovu slávu v ten den bude pro nás zjevením Boží lásky k jeho Synu? Jaká radost je vědět, že sloužíme Spasiteli, který je milován. A není snad děsivé uvažovat nad tím, že se Lucifer sám oddělil od takové slávy? On je bez lásky. Nemá žádného otce. Jistě je to jeho největší ztráta. Je to velká ztráta všech satanových dětí, že existují bez důkazu či pociťování lásky od našeho nebeského Otce. Naproti tomu jsou Boží děti objati jednotou s Ježíšem, zatímco jsou ještě na zemi. Bůh nás miluje stejně jako svého vlastního Syna. Tato pravda by nás měla přivést do odpočinutí.

čtvrtek 3. června 2010

BOŽÍ BOHATSTVÍ UVNITŘ NÁS

Když si Pán zřídí svůj příbytek v nás, přináší s sebou i veškerou svou sílu a prostředky. Najednou má naše nitro přístup k Boží síle, moudrosti, pravdě, klidu a všemu co potřebujeme, abychom žili vítězně. Nemusíme už k němu plakat, aby sestoupil z nebes dolů k nám. On je již uvnitř nás. Pavel nám říká, jak silnými jsme v Kristu.

"Proto klekám na kolena před Otcem našeho Pána Ježíše Krista……. Kéž vás jeho Duch podle bohatství jeho slávy posilní ve vašem nitru. Kéž Kristus přebývá skrze víru ve vašich srdcích! Kéž jste zakořeněni a ukotveni v lásce, abyste spolu se všemi svatými mohli postihnout, jaká je šířka, délka, výška i hloubka, a poznat Kristovu lásku přesahující chápání, abyste byli naplněni do veškeré plnosti Boží. Ten, který v nás působí svou mocí, je schopen učinit nesrovnatelně mnohem více než cokoli, oč prosíme nebo si představujeme" (Efezským 3:14-20).

Je to opravdu nádherná pasáž. Pavel zde uvádí několik neuvěřitelných vzácností, které máme od Pána k dispozici. Vskutku veškeré Boží bohatství je nám dáno v Kristu Ježíši.

Někteří křesťané si vytvořili obraz sobeckého Boha, jehož jediným potěšením je přijímat chválu. Nikdy to neříkejme o našem Pánu, poněvadž to v žádném případě není důvod, proč přišel a přebývá v nás. Přišel, aby nám ukázal, že není Bohem, který je vzdálený. Náš Pán chce, abychom věděli, že není jen někde v temném vesmírném prostoru. Je zcela přítomný uvnitř nás. Nepoletuje jen libovolně dovnitř a ven z našeho života. Ne, Pán nikdy neopouští svůj příbytek v nás.

Pavel píše "Nyní jste ale v Kristu Ježíši! Kdysi jste byli vzdálení, ale teď jste díky Kristově krvi blízcí" (Efezským 2:13). Apoštol to vysvětluje zcela jasně: Bůh je tady a teď, přebývá v nás. Náš Otec si zřídil svůj příbytek v našem chrámu, aby posílil naše nitro, aby nás zakořenil a ukotvil v lásce, stejně tak jako nám dal přístup žádat o cokoli. Skrze svou moc, která v nás působí, dokáže učinit i nemožné (viz Efezským 3:16-21).

středa 2. června 2010

BOŽÍ SLÁVA

"Oslav mne svou slávou…" (Jan 17:5).

Žádný člověk nemůže správně definovat Boží slávu o nic víc než definovat Boha. Sláva je plnost Boha a je příliš vysokým předmětem pro naši omezenou mysl. A přece ji částečně chápeme.

Když Bůh dává svou slávu, dává sebe sama. Ten, kdo dostává jeho lásku, dostává i jeho slitování, svatost a jeho sílu. Ten, kdo dostává jeho slitování, dostává i jeho lásku a všechno ostatní, co patří do plnosti Boží. Ti, kdo hledají Boha, se musí naučit, že on doopravdy touží nám dát sebe sama, což znamená, že chce, abychom se těšili z plnosti odpočinutí a důvěry.

Předtím, než Ježíš opustil zemi, aby se navrátil ke svému nebeskému Otci, se modlil: "A nyní ty, Otče, oslav mne svou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět" (Jan 17:5).

Ježíš byl na prsou Otce dříve, než byl svět. Byl stejný s Otcem a to znamenalo slávu. Spojení s Otcem bylo potěšením a slávou jeho bytí. Měl důvěrnou známost, jednotu a jedinečnost.

O jeho slávě víme tak málo. Uvažujeme v termínech kosmické moci a nádhery. Jsme neznalí skutečného významu Boží slávy, dokonce ani nerozumíme tomu, co Ježíš myslel tím, když řekl: "V nich jsem oslaven" (verš 10).

Nevíš, že Ježíš je oslavován ve svých svatých – nyní? Zůstává v nás ve své veškeré božské plnosti. Jsme zcela v něm. Když přichází přebývat, přichází ve vší své slávě, moci, vznešenosti, svatosti, milosti a lásce. Obdrželi jsme slávu plného a celého Krista. Máme nebesa otevřená – přijďme směle k trůnu jeho slávy a předejme mu naše žádosti. Jak skvělé je odcházet s ujištěním a nadějí.

úterý 1. června 2010

NOVÉ STVOŘENÍ

"Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já…" (Galatským 2:20).

"Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!" (2.Korintským 5:17).

Snad si říkáš: "vím, že jsem v Kristu vírou. Zjišťuji, že jsem nové stvoření, ale stále ještě strašně bojuji se svými zvyklostmi. A to mne dost odrazuje." Satan by byl moc rád, kdyby tě přesvědčil, že tě Bůh nechal na holičkách. Chce, aby sis myslel, že tě Bůh vidí jako špinavého, umazaného od hříchu. Ale to je lež. To, co zakoušíš, je boj tělesnosti proti Duchu, který je v tobě. Tento boj je společný pro všechny věřící. A zatímco bojuješ, satan tě chce přesvědčit, že to "staré" tě stále ovládá.

Nezáleží na tvých okolnostech. Bůh ve své lásce k tobě nekolísá. Nikdy nepřestal milovat Adamův rod, přes všechny jeho zločinnosti, modlářství a sexuální nemravnosti. Uchoval ho po celou dobu dějin až do posledních dnů, kdy se vložil se svým zachraňujícím plánem. Skrze kříž bylo možné, aby všichni z Adamova rodu byli usmířeni.

Musíš poznat, že tvé postavení u Boha je založené na jedné věci: vítězíš díky kříži. Toto vítězství nepřichází díky ničemu, co děláš. Jak říká Pavel: "Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu" (Římanům 8:8). Naše vítězství přichází pouze pokáním, vírou, důvěrou v Boží starost o nás. A naším úkolem je stát pevně na pozici, kterou nám ze své milosti dal v Kristu. Jeho Slovo nás ujišťuje: "Můžeš několikrát padnout. Ale když se na tebe dívám, vidím pouze svého Syna Ježíše. V této bitvě zvítězíš bez viny či odsouzení."