OPRAVDOVÉ JEŽÍŠOVO HNUTÍ by Gary Wilkerson
Cožpak by neběželi zraněný muž, zraněná žena nebo zraněné dítě na místo, kde jsou Bůh odpovídá na celoživotní problémy a kde se dějí veliké zázraky uzdravování? To je skutečné „Ježíšovo hnutí.“ A neděje se plánovaně, důmyslně či organizovaně; děje se, když přijde Bůh. Kdekoli se projeví jeho sláva, ať již skrze věrné kázání nebo jednoduché svědectví, lidé poběží, aby ji zakusili.
Lidé „k nim pospolu běželi“ (Skutky 3:11, přel.). Velmi důležité je slovo „pospolu.“ Ti lidé se nestrkali. Běželi jako jeden muž, každý z nich pokořen majestátní mocí Boží přítomnosti.
Takový účinek má Boží sláva. Ona nás sjednocuje tak, že žasneme. Vskutku, taková je Boží touha vzhledem k nám – odložit naši rozdílnost, odpustit urážky a jít za těmi, kdo potřebují naše odpuštění nebo nám potřebují odpustit.
Nemůžeme očekávat na slavného a úžas budícího Boha, který bude jednat v našem středu, jestliže náš jazyk tíhne k mluvení zlých věcí, naše srdce je obtěžkáno závistí, náš duch odmítá odpustit druhým. Proč by nevěřící běželi do církve, kde vládne potměšilost a rozdělení? Jednání Boží slávy spojuje naše srdce – ale jak můžeme být spojeni, když odmítáme odložit své rozdělení?
Proč se Boží sláva objevuje v některých církvích a na některých lidech, a v jiných případech nikoli? Petr dává odpověď při té scéně v chrámu. Řekl těm žasnoucím lidem: „Muži Izraelští…Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, Bůh našich otců oslavil svého služebníka Ježíše“ (Skutky 3:12-13).
Bůh svou vznešenost, slávu a moc umístil do jednoho zdroje: do Krista. Jeho sláva není známa chytrým a mocným mužům, ani skrze brilantní plány a důmyslné strategie. Jeho slávu lze nalézt v jediném zdroji: v Ježíši.
Jestliže chceme ve svých životech a do svých církví Kristovu slávu, nestane se tak prostřednictvím naší síly nebo našeho plánu. Dojde k tomu, když se staneme prázdnými, aby nás On mohl naplnit. Musíme říci spolu s Janem Křtitelem: „On musí růst, já však se menšit“ (Jan 3:30).
Lidé „k nim pospolu běželi“ (Skutky 3:11, přel.). Velmi důležité je slovo „pospolu.“ Ti lidé se nestrkali. Běželi jako jeden muž, každý z nich pokořen majestátní mocí Boží přítomnosti.
Takový účinek má Boží sláva. Ona nás sjednocuje tak, že žasneme. Vskutku, taková je Boží touha vzhledem k nám – odložit naši rozdílnost, odpustit urážky a jít za těmi, kdo potřebují naše odpuštění nebo nám potřebují odpustit.
Nemůžeme očekávat na slavného a úžas budícího Boha, který bude jednat v našem středu, jestliže náš jazyk tíhne k mluvení zlých věcí, naše srdce je obtěžkáno závistí, náš duch odmítá odpustit druhým. Proč by nevěřící běželi do církve, kde vládne potměšilost a rozdělení? Jednání Boží slávy spojuje naše srdce – ale jak můžeme být spojeni, když odmítáme odložit své rozdělení?
Proč se Boží sláva objevuje v některých církvích a na některých lidech, a v jiných případech nikoli? Petr dává odpověď při té scéně v chrámu. Řekl těm žasnoucím lidem: „Muži Izraelští…Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, Bůh našich otců oslavil svého služebníka Ježíše“ (Skutky 3:12-13).
Bůh svou vznešenost, slávu a moc umístil do jednoho zdroje: do Krista. Jeho sláva není známa chytrým a mocným mužům, ani skrze brilantní plány a důmyslné strategie. Jeho slávu lze nalézt v jediném zdroji: v Ježíši.
Jestliže chceme ve svých životech a do svých církví Kristovu slávu, nestane se tak prostřednictvím naší síly nebo našeho plánu. Dojde k tomu, když se staneme prázdnými, aby nás On mohl naplnit. Musíme říci spolu s Janem Křtitelem: „On musí růst, já však se menšit“ (Jan 3:30).