PÍSEŇ VÍTĚZSTVÍ
Děti Izraele byly v beznadějné situaci!
Před nimi bylo Rudé moře, nalevo a napravo hory; a zezadu se přibližoval Faraon se svými železnými vozy. Zdálo se, že je Boží lid beznadějně v pasti – jako kachny, které sedí a jenom čekají na popravu. A přesto, věřte nebo ne, je Bůh záměrně na toto nebezpečné místo dovedl!
V Izraelském táboře nastala panika. Muži se třásli strachy a ženy s dětmi plakaly, když vytvářely hloučky kolem prarodičů a dalších příbuzných. Náhle se na Mojžíše sesypali rozlícení vůdci rodin a křičeli: „Tohle je jistě konec! Nebylo snad v Egyptě dost hrobů, aby nás pohřbili tam? Musel jsi nás vytáhnout až sem, abychom umřeli tady? Říkali jsme ti v Egyptě, abys nás nechal být. Otročit tam bylo určitě lepší než zemřít v téhle hnusné poušti!“ (viz Exodus 14:10-12)
Rád bych věděl, jestli měl i Mojžíš nahnáno. A přece, když tento Boží muž plakal, zdá se, že mu Pán vynadal: „Proč ke mně úpíš?“ (Exodus 14:15, B21).
Nikdo v Izraeli nemohl vědět, jaké velké vysvobození Bůh způsobí! Náhle vítr rozdělil moře a lidé prošli rozdělenými vlnami po suché zemi. Když se je snažil Faraon se svou mocnou armádou dohnat, vody se začaly znovu vzdouvat a obklopily je a všichni utonuli!
Jaký to musel být pohled! Boží lid se na druhém břehu otočil a uviděl svého mocného nepřítele zničeného, jako by to byli cínoví vojáčci. Potom zazněla v táboře píseň, když znovu zjistili, že je Bůh vysvobodil z nemožné situace! Písmo zaznamenává jejich reakci – a píseň, kterou zpívali:
„Tehdy zpíval Mojžíš se syny Izraele tuto píseň Hospodinu: Zazpívám Hospodinu, slavně se vyvýšil: Koně i s jezdcem smetl do moře! Má síla, má píseň je Hospodin, to on se stal mým spasením. Toto je můj Bůh a já ho chci chválit, Bůh mého otce, chci ho velebit“ (Exodus 15:1-2, B21).
Před nimi bylo Rudé moře, nalevo a napravo hory; a zezadu se přibližoval Faraon se svými železnými vozy. Zdálo se, že je Boží lid beznadějně v pasti – jako kachny, které sedí a jenom čekají na popravu. A přesto, věřte nebo ne, je Bůh záměrně na toto nebezpečné místo dovedl!
V Izraelském táboře nastala panika. Muži se třásli strachy a ženy s dětmi plakaly, když vytvářely hloučky kolem prarodičů a dalších příbuzných. Náhle se na Mojžíše sesypali rozlícení vůdci rodin a křičeli: „Tohle je jistě konec! Nebylo snad v Egyptě dost hrobů, aby nás pohřbili tam? Musel jsi nás vytáhnout až sem, abychom umřeli tady? Říkali jsme ti v Egyptě, abys nás nechal být. Otročit tam bylo určitě lepší než zemřít v téhle hnusné poušti!“ (viz Exodus 14:10-12)
Rád bych věděl, jestli měl i Mojžíš nahnáno. A přece, když tento Boží muž plakal, zdá se, že mu Pán vynadal: „Proč ke mně úpíš?“ (Exodus 14:15, B21).
Nikdo v Izraeli nemohl vědět, jaké velké vysvobození Bůh způsobí! Náhle vítr rozdělil moře a lidé prošli rozdělenými vlnami po suché zemi. Když se je snažil Faraon se svou mocnou armádou dohnat, vody se začaly znovu vzdouvat a obklopily je a všichni utonuli!
Jaký to musel být pohled! Boží lid se na druhém břehu otočil a uviděl svého mocného nepřítele zničeného, jako by to byli cínoví vojáčci. Potom zazněla v táboře píseň, když znovu zjistili, že je Bůh vysvobodil z nemožné situace! Písmo zaznamenává jejich reakci – a píseň, kterou zpívali:
„Tehdy zpíval Mojžíš se syny Izraele tuto píseň Hospodinu: Zazpívám Hospodinu, slavně se vyvýšil: Koně i s jezdcem smetl do moře! Má síla, má píseň je Hospodin, to on se stal mým spasením. Toto je můj Bůh a já ho chci chválit, Bůh mého otce, chci ho velebit“ (Exodus 15:1-2, B21).