NEBEZPEČNĚ BLÍZKO SMRTI
Pátá kapitola Markova evangelia vypráví příběh o Jairovi, představeném synagogy. Tento muž zoufale prosil Ježíše, aby uzdravil jeho dceru. Dvanáctiletá dívka byla nebezpečně blízko smrti a Jairos přišel Ježíše požádat, aby přišel k němu domů a vložil na ni ruce.
Ježíš souhlasil, že s ním půjde. Cestou se ale zastavil, aby pomohl ženě, která trpěla krvácením. (To byla ta žena, která byla uzdravena, když se dotkla lemu Ježíšových šatů). Zatímco s ní ale mluvil, přišli poslové s tragickou zprávou: Dívka již zemřela. Řekli Jairovi: „Tvá dcera zemřela; proč ještě obtěžuješ Mistra?“ (Marek 5,35).
Jairos byl zdrcený. Pomyslel si: „Kdyby se tam jen dostal včas. Teď už je příliš pozdě, svou dceru jsem už ztratil.“ Ale Ježíš ho ujistil: „Neboj se, jen věř!“ (5,36).
Když se přiblížili k Jairově domu, slyšeli velký pláč a bědování. To Jairova rodina a sousedé naříkali nad dívčinou smrtí. Představte si, jak to bylo absurdní: Přišel sem vtělený Bůh, tvůrce vesmíru, schopný učinit cokoli – a oni přesto plakali. Jednoduše tím říkali: „Bůh může pomoci jen tehdy, když ještě existuje nějaká naděje. Kdy ale život skončí, už není potřeba k Němu dále volat. Ani Hospodin nemůže s takovou situací nic udělat.“
Mnoho křesťanů se přestane k Pánu za něco modlit, když si myslí, že jejich situace je beznadějná. Tolik lidí důvěřuje Bohu, pouze dokud něco v jejich životě nezemře. Nemyslím tím teď smrt člověka; mluvím o smrti manželství, vztahu, snu, naděje na to, že váš blízký uvěří – cokoliv ve vašem životě, o čem si myslíte, že je nemožné to opravit, změnit či obnovit.
Ježíš je za takovou nevíru pokáral. Naříkajícímu davu u Jairova domu řekl: „Proč ten rozruch a pláč? Dítě neumřelo, ale spí“ (Marek 5,39). Myslel tím: „Situace není taková, jak si myslíte. Zdá se vám, že už není naděje, já však říkám, že to mohu obnovit.“ Potom šel do pokoje té dívky a pouhým slovem ji přivedl k životu: „Tu děvče hned vstalo a chodilo“ (5,42).
Nic není příliš „mrtvé“ či beznadějné na to, aby to Pán nemohl přivést zpět k životu. Ježíš říká: „Vložte ve mě svou důvěru, abych váš problém vyřešil. Pro mě není nikdy příliš pozdě.“
Ježíš souhlasil, že s ním půjde. Cestou se ale zastavil, aby pomohl ženě, která trpěla krvácením. (To byla ta žena, která byla uzdravena, když se dotkla lemu Ježíšových šatů). Zatímco s ní ale mluvil, přišli poslové s tragickou zprávou: Dívka již zemřela. Řekli Jairovi: „Tvá dcera zemřela; proč ještě obtěžuješ Mistra?“ (Marek 5,35).
Jairos byl zdrcený. Pomyslel si: „Kdyby se tam jen dostal včas. Teď už je příliš pozdě, svou dceru jsem už ztratil.“ Ale Ježíš ho ujistil: „Neboj se, jen věř!“ (5,36).
Když se přiblížili k Jairově domu, slyšeli velký pláč a bědování. To Jairova rodina a sousedé naříkali nad dívčinou smrtí. Představte si, jak to bylo absurdní: Přišel sem vtělený Bůh, tvůrce vesmíru, schopný učinit cokoli – a oni přesto plakali. Jednoduše tím říkali: „Bůh může pomoci jen tehdy, když ještě existuje nějaká naděje. Kdy ale život skončí, už není potřeba k Němu dále volat. Ani Hospodin nemůže s takovou situací nic udělat.“
Mnoho křesťanů se přestane k Pánu za něco modlit, když si myslí, že jejich situace je beznadějná. Tolik lidí důvěřuje Bohu, pouze dokud něco v jejich životě nezemře. Nemyslím tím teď smrt člověka; mluvím o smrti manželství, vztahu, snu, naděje na to, že váš blízký uvěří – cokoliv ve vašem životě, o čem si myslíte, že je nemožné to opravit, změnit či obnovit.
Ježíš je za takovou nevíru pokáral. Naříkajícímu davu u Jairova domu řekl: „Proč ten rozruch a pláč? Dítě neumřelo, ale spí“ (Marek 5,39). Myslel tím: „Situace není taková, jak si myslíte. Zdá se vám, že už není naděje, já však říkám, že to mohu obnovit.“ Potom šel do pokoje té dívky a pouhým slovem ji přivedl k životu: „Tu děvče hned vstalo a chodilo“ (5,42).
Nic není příliš „mrtvé“ či beznadějné na to, aby to Pán nemohl přivést zpět k životu. Ježíš říká: „Vložte ve mě svou důvěru, abych váš problém vyřešil. Pro mě není nikdy příliš pozdě.“