čtvrtek 31. prosince 2009

BOŽÍ RADOST

Bůh nejen, že miluje svůj lid, ale těší se z každého z nás. Má z nás velkou radost. Vlastně je požehnán, když nás může střežit a zajišťovat.

Takový druh rodičovské lásky vidím u své ženy Gwen, kdykoli nám zavolá nějaké vnouče. Gwen se rozzáří jako Vánoční stromeček, když má na lince někoho z našich malých milovaných. Nikdo ji nemůže od telefonu odtrhnout. I kdybych jí řekl, že u dveří stojí Prezident, zahnala by mě a pokračovala v hovoru.

Jak bych tedy mohl kdy nařknout svého nebeského Otce z toho, že se ze mě těší míň, než se těším já z vlastních potomků? Někdy mé děti selžou a dělají přesný opak toho, co jsem je učil. Ale nikdy jsem je nepřestal milovat nebo ze z nich radovat. Takže když já, nedokonalý otec, oplývám takovým druhem trvalé lásky, o kolik víc se o nás, své děti, musí starat náš nebeský Otec?

Jozue a Káleb povstali uprostřed Izraele a volali: „Jestliže nám Hospodin bude přát, uvede nás do této země a dá nám ji“ (4.Mojž.14:8). Jak jednoduché silné prohlášení. Říkali tím „ Náš Pán nás miluje a raduje se z nás. Porazí každého obra, protože to pro nás rád udělá. Proto se nesmíme dívat na překážky. Musíme hledět na velkou Boží lásku k nám.“

Všude v Písmu se dočteme, že se z nás Bůh raduje: „Zalíbení má v těch, jejichž cesta je bezúhonná“ (Přísl. 11:20). „V modlitbě přímých má zalíbení“ (15:8) „Nepříteli mocnému mě vyrval…, ale Hospodin mě podepíral, učinil mě volným, ubránil mě, protože si mě oblíbil“ (Žalm 18:17-19).

Je opravdu nutné, abychom věřili, že Bůh nás miluje a má v nás zalíbení. Pak teprve budeme schopni přijmout, že jakákoliv okolnost v našich životech nakonec povede k prokázání Otcovy milující vůle. Vystoupíme z naší samoty do Ježíšovy milující náruče. A on náš smutek promění v radost.

středa 30. prosince 2009

PORAZIT TEMNOTU

Je jen jedna věc, která přemůže a zažene temnotu a tou je světlo. Izajáš prohlásil „Lid, který chodí v temnotách uvidí velké světlo” (Izajáš 9:2). Stejně se vyjádřil i Jan, „To světlo ve tmě svítí, a tma jej nepohltila“ (Jan 1:5).

Světlo představuje porozumění. Když říkáme „Osvětlilo se mi to”, vyjadřujeme tím vlastně „Teď už chápu”. Vidíte o čem Písmo hovoří? Pán nám chce otevřít naše oči, ne abychom kolem sebe viděli vítězícího ďábla, ale abychom přijali nové poselství. Náš Pán nám seslal Ducha Svatého, jehož moc je větší než všechny mocnosti pekla: „Ten, který je ve vás, je větší než ten, který je ve světě” (1. list Janův 4:4).

Ve Zjevení se dočítáme o pekle, chrlícím kobylky a škorpióny s nadpřirozenou mocí. Dále čteme o drakovi, šelmách, rohatých nestvůrách, stejně jako o příchodu Antikrista. I když neznáme význam všech těchto tvorů, tak to vlastně ani vědět nepotřebujeme. Nemusíme se obávat Antikrista nebo šrámů od různých potvor.

Duch Všemohoucího Boha a Jeho Krista žije v nás. Pavel řekl, že v nás působí moc Ducha Svatého. Jinými slovy, Duch Svatý přebývá v nás právě v tuto chvíli.

Jak tedy působí Duch svatý v nás uprostřed těžkých časů? Jeho moc je uvolňována jen tehdy, když ho přijmeme jako nosiče našich břemen. Duch Svatý nám byl dán právě z tohoto důvodu, aby nesl naše starosti a těžkosti. Jak tedy můžeme říct, že jsme ho přijali, pokud na něj nevložíme naše starosti.

Duch Svatý není uzavřený ve slávě, ale je tady a přebývá trvale v nás. A dychtivě očekává, aby převzal kontrolu nad každou situací v našich životech, včetně našich utrpení. Pokud tedy dále setrváváme ve strachu – zoufalí, s pochybnostmi a zabřednuti hlouběji a hlouběji do úzkostí – pak jsem ho nepřijali jako našeho utěšitele, pomocníka, rádce, spasitele a sílu.

Svědectvím pro tento svět může být jen křesťan, který vložil všechna svá břemena na Ducha Svatého. Stejně jako v listu Tesalonickým, věřící vidí drtivé problémy všude kolem a přesto se raduje v Pánu. Důvěřuje Božímu Duchu, že ho utěší a vyvede z jeho trápení. A má mocná svědectví pro ztracený svět, protože je ztělesněním radosti, navzdory tomu, že je obklopen tmou. Jeho život říká celému světu: „Tento člověk viděl světlo.“

úterý 29. prosince 2009

SKRYTÝ POKOJÍK

„Když ty se modlíš, vejdi do svého pokoje, zavři za sebou dveře a pomodli se k svému Otci, který je v skrytu, a tvůj Otec, který je v skrytu, ti odplatí zjevně“ (Matouš 6:6).

V minulosti jsem vyučoval, že kvůli požadavkům dnešního života, můžeme mít svůj „skrytý modlitební pokojík“ kdekoliv: v autě, v autobuse, během přestávky v práci. V podstatě je to pravda. Ale je to ještě něco víc. V řečtině slovo „pokojík“ znamená „soukromá místnost, skrytý prostor“. Ježíšovým posluchačům to bylo jasné, protože jejich domy v místní kultuře měly vnitřní místnost, která sloužila jako sklad. Ježíšův příkaz byl jít do této místnosti osamoceně a zavřít za sebou dveře. Tam vstoupíš do druhu modlitby, která není možná ve společenství, nebo s modlitebním partnerem.

Ježíš dal tomuto příklad, když vyhledával osamocená místa k modlitbě. Několikrát nám Písmo popisuje, že „šel stranou“ aby se modlil. Nikdo neměl víc práce než On, stále žil v tlaku potřeb těch druhých kolem, jen velice málo času mu zbývalo pro sebe. Čteme že, „Časně ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel ven, odešel na opuštěné místo a tam se modlil“ (Marek 1:35). „A když zástupy propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě pomodlil. Když nastal večer, byl tam sám“ (Matouš 14:23).

Všichni máme své výmluvy, proč se nemodlíme v skrytu, na speciálním místě o samotě. Říkáme, že nemáme soukromí, nebo čas si jej udělat. Thomas Manton, puritánský spisovatel, říká: „Tvrdíme, že nemáme čas se modlit o samotě. Ale máme přece čas na jídlo, pití, na děti, ale nemáme čas na to, co vše ostatní udržuje. Říkáme, že nemáme soukromí, ale Ježíš našel horu, Petr střechu, proroci divočinu. Když někoho miluješ, najdeš si místo na soukromí.“

Vidíš důležitost v nasazení svého srdce na modlitbu v skrytém pokojíku? Není to o zákonu, nebo povinnosti, ale o lásce. Je to o Boží dobrotě k nám. On vidí, co je před námi, a ví, že potřebujeme obrovský zdroj, který se denně doplňuje. To vše je možné nalézt v skrytém pokojíku v Jeho přítomnosti.

pondělí 28. prosince 2009

POSAZENI S JEŽÍŠEM

Podle Pavla ti, kteří věří v Ježíše, povstali z duchovní smrti a jsou usazeni s ním v nebeských místech. „I když jsme byli mrtvi pro svá provinění, obživil nás spolu s Kristem – milostí jste zachráněni - a spolu s ním nás probudil k životu a spolu posadil na nebeských místech“ (Efeským 2:5-6).

Kde je to nebeské místo, kde jsme posazeni s Ježíšem? Není to nikde jinde, než v Božím trůním sále – spolu s trůnem slávy, místem přebývání Nejvyššího. O dva verše dále čteme, jak jsme do tohoto báječného místa byli přivedeni: „Neboť jste zachráněni milostí skrze víru, a ta záchrana není z vás – je to Boží dar“ (2:8).

Tento trůnní sál je sídlem vší moci a vlády. Je to místo, kde Bůh vládne nad všemi knížectvími a mocnostmi, a vládne nad všemi lidskými událostmi. Tady, v trůnním sále, kontroluje každý Satanův pohyb a zkouší všechny myšlenky lidí.

Kristus sedí po pravici svého Otce. Písmo říká, „Všechny věci byly učiněny skrze něho“ (Jan 1:3). A „V něm přebývá veškerá plnost Božství“ (Koloským 2:9). V Ježíši přebývá všechna moudrost a pokoj, všechna moc a síla, vše potřebné k vítěznému životu, život, který dává ovoce. A nám je dán přístup ke všemu Kristovu bohatství.

Pavel nám říká, „Tak jistě, jako že Kristus byl vzkříšen z mrtvých, i my jsme byli vzkříšeni Otcem. A stejně tak jistě, jako že Kristus byl posazen na trůn slávy, byli jsme vzati s ním na stejné slavné místo. Protože jsme v něm, jsme vždy tam, kde je on. To je výsada věřících.Znamená to, že jsme posazeni s ním na stejné nebeské místo, kde On přebývá.“

Pavel říká, že duchovní požehnání jsou udělovány v trůnním sále. Všechna bohatství Kristova jsou nám tam dostupná: stálost, síla, odpočinek, stále rostoucí pokoj.“Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nám požehnal veškerým duchovním požehnáním v nebeských věcech v Kristu“ (Efeským 1:3).

pátek 25. prosince 2009

OBNOVENÍ VÍRY

Mám zvláštní slovo pro všechny, kteří čelí nemožnému: obnova víry závisí na úplném objevení lásky našeho nebeského Otce k nám.

„Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, bohatýr, který zachraňuje, raduje se z tebe a veselí, láskou umlká a opět nad tebou jásá a plesá” (Sofoniáš 3:17). To je nádherné odhalení neotřesitelné Boží lásky ke svému lidu. Jak říká písmo, Bůh spočívá v lásce a těší se ze své lásky k nám!

Hebrejské slovo „spočívá“ v tomto případě znamená, že Bůh nemá nejmenších pochyb o své lásce k nám. Jinými slovy On se zakotvil v lásce k nám a nikdy ji od nás neodvrátí. Ba co víc, říká se, že Bůh je do nás tak zamilovaný, že o své lásce k nám dokonce i zpívá.

Dokážete si to představit? To je projevem, jak se z nás Bůh v nebi raduje. John Owen to vyjadřuje následovně: „Bůh skáče radostí.“

I Pavel poukazuje na to, že pokud není vše v úplném pořádku — vinou nedůvěry a rozpaků — Boží láska to proměňuje. „Ale ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha” (Titovi 3:4).

V předchozím verši, Pavel říká: „Vždyť i my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní a zbloudilí" (Titovi 3:3). Jinými slovy: „Vše bylo v nepořádku. Naše víra nebyla překonávající. Ale pak se nám zjevila Boží dobrota a láska, kterou nás Otec tak hojně zahrnul v Ježíši Kristu.”

Když Pavel říká, že Boží láska a dobrota „se ukázala“, používá slovo řeckého původu znamenající „překryla“. Jednoduše Pán se podíval dolů na nás chudé a živořící duše, plné strachu a pochybností a vše překryl tímto sdělením: „Moje láska tě vysvobodí. Spočiň a raduj se v mé lásce k tobě.“

Děkuji Bohu za den, kdy mi ukázal svou lásku. Není žádné jiné víry, která by mohla čelit všemu nemožnému, ale jenom ta, která úplně vše - každý problém, každé utrpení – svěřuje do milující péče našeho Otce. Když je mi nejhůř, tak musím spočinout v prosté víře.

čtvrtek 24. prosince 2009

PLNĚ PŘESVĚDČEN

Abrahamova víra nezakolísala, „byl totiž přesvědčen, že co Bůh zaslíbil, dokáže i splnit“ (Římanům 4:21). Uznával, že On je schopný tvořit z ničeho. Je to tak – náš Bůh proměňuje prázdnotu v obsah. Zvažte zprávu z knihy První Mojžíšova: Bůh stvořil svět z ničeho, pouze svým slovem. A On může udělat zázrak i pro nás, tam, kde nic není.

Když všechno ostatní selže, když se vyčerpá každý tvůj plán - je to ten čas, kdy máš všechno uvalit na Boha. Je to čas vzdát se veškeré jistoty, že najdeš vysvobození kdekoliv jinde. Až když jsi připraven věřit, uvidíš Boha ne jako hrnčíře, který potřebuje hlínu, ale jako Stvořitele, který vytváří z ničeho. Bůh bude jednat takovým způsobem a použije takových prostředků, o kterých se ti nikdy nezdálo.

Nakolik bere Bůh vážně naši víru v Něj v nemožných situacích? Odpověď nacházíme v příběhu o Zachariáši, otci Jana Křtitele. Zachariáše navštívil anděl a řekl mu, že jeho žena Alžběta porodí dítě, které bude výjimečné. Ale Zachariáš – pokročilý věkem, podobně, jako Abraham – odmítl tomu věřit. Pouze Boží zaslíbení mu nestačilo.

Zachariáš se zeptal anděla: „Podle čeho to poznám? Vždyť jsem stařec! I moje manželka je v pokročilém věku“ (Lukáš 1:18). Jednoduše řečeno, Zachariáš to považoval za nemožné. Říkal: „To přece nejde. Musíš mi dokázat, jak se to stane.“ Neznělo to pro něj reálně.

Zachariášovy pochybnosti se Bohu nelíbili. Anděl mu řekl: „Protože jsi neuvěřil mým slovům, která se ve svůj čas naplní, hle, budeš němý a nepromluvíš až do dne, kdy se ty věci stanou“ (Lukáš 1:20).

Poselství je jasné: Bůh od nás očekává, že mu budeme věřit, když k nám promluví. Jak píše Petr: „Ať proto ti, kdo trpí podle Boží vůle, svěřují své duše věrnému Stvořiteli a pokračují v dobrém jednání“ (1. Petrův 4:19 – moje kurzíva).

středa 23. prosince 2009

TVÁŘÍ V TVÁŘ NEMOŽNÝM SITUACÍM

„I když mu bylo skoro sto let, (Abraham) neochaboval ve víře, při pohledu na své už nemohoucí tělo a na neplodnost Sářina lůna“ (Římanům 4:19).

Podstata opravdové víry je obsáhnuta v tomto verši. Bůh právě zaslíbil Abrahamovi, že se mu narodí syn, jenž se stane semenem mnoha národů. Je pozoruhodné, že Abraham se nezarazil, když to slyšel, přestože byl pokročilého věku a nebylo pravděpodobné, že by ještě mohl zplodit dítě. Právě naopak, z Bible se dozvídáme, že když dostal toto slovo od Pána, tak nehleděl „na své už nemohoucí tělo a na neplodnost Sářina lůna“.

Pro přirozenou mysl to bylo nemožné, aby se toto zaslíbení naplnilo. Ale Abraham se nezabýval s touto nemožností. Podle Pavla, patriarcha si nekladl otázku, jak asi Bůh svůj slib dodrží. Neargumentoval způsobem: „Ale Pane, já už nemám žádné semeno k zasetí a Sářino lůno je mrtvé. Moje žena už nemůže porodit dítě, jak to tedy chceš udělat, Pane?“ Místo toho, aby se zaměstnával těmito otázkami, jednoduše o nich neuvažoval.

Faktem je, že když Bůh formuje víru, jež je vyzkoušenější než zlato, Jeho prvním krokem je, že odsuzuje na smrt všechny lidské zdroje. Zavírá dveře před veškerou lidskou argumentací a obchází všechny prostředky racionálního vysvobození.

Víra, z níž má Bůh radost, se rodí na místě „neexistence“. Mám tady na mysli neexistenci veškerých lidských možností. Je to místo, kde lidské plány nejprve vzkvétají a pak umírají. Je to místo, kde lidská naděje přináší dočasnou úlevu, ale pak se brzy hroutí a přidává na pocitu bezmoci.

Byl si již někdy na tomto místě „neexistence“? Kdy se zdálo, že už nemáš žádné možnosti? Nemůžeš nikomu zavolat, aby ti poradil. Nebesa jsou jakoby z mosaze a tvé žádosti padají na zem.

Prohlašuji ti, že nyní Bůh koná své dílo. Jeho Duch se snaží o to, aby si přestal brát ohled na překážky, na lidské způsoby a prostředky a už se netrápil tím, jak se dostaneš z této situace. Duch Svatý tě vybízí: „Zanech shánění pomoci u lidí a již se nesoustřeď na to, jak beznadějná je tvá situace. To všechno je překážkou tvé víry.“

úterý 22. prosince 2009

OBLÍBENÁ BIBLICKÁ ZASLÍBENÍ

Zde je několik mých oblíbených biblických zaslíbení, která mám označena ve své Bibli a která požehnala v průběhu let. Věř jim. Pročítej je znovu a znovu. Jsou tvá:

„ Neboj se, už se nemusíš stydět, nebuď zahanbená, už se nemusíš rdít studem. Zapomeneš na hanbu, kdy jsi byla neprovdána, nevzpomeneš na potupu svého vdovství" (Izajáš 54:4).

„I kdyby ustoupily hory a pohnuly se pahorky, moje milosrdenství od tebe neoodstoupí a smlouva mého pokoje se nepohne, praví Hospodin, tvůj slitovník“ (Izajáš 54:10).

„Žádná zbraň vyrobená proti tobě se nesetká se zdarem, každý jazyk, jenž proti tobě povstane na soudu, usvědčíš ze svévole. Toto je dědictví Hospodinových služebníků, jejich spravedlnost je ode mne, je výrok Hospodinův“ (Izajáš 54:17).

„Jak nesmírná je tvoje dobrotivost, kterou jsi uchoval těm, kdo se tě bojí, a prokázal těm, kteří se k tobě utíkají, před zraky všech lidí. Ukrýváš je u sebe v své skrýši před srocením, před jazyky svárlivými schováváš je v stánku“ (Žalm 31:20-21).

„Tys má skrýše, ty mě chráníš před soužením, nad tím, že jsem vyvázl, zaplesá všechno kolem. Dám ti prozíravost, ukážu ti cestu, kterou půjdeš, budu ti radit, spočine na tobě mé oko“ (Žalm 32:7-8).

„Hledej blaho v Hospodinu, dá ti vše, oč požádá tvé srdce. Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat“ (Žalm 37:4-5).

„Ty jsi mi dal zakusit četná zlá soužení a zase mi život vracíš a z propasti země přivádíš mě nazpět. Ty mě stále činíš větším, útěchou mě zahrnuješ“ (Žalm 71:20-21).

pondělí 21. prosince 2009

BOŽÍ LÁSKA NIKDY NEZKLAME

Když David napsal slova 13ého Žalmu, zeptal se, „Dlouho ještě, Hospodine, na mě ani nevzpomeneš? Dlouho ještě chceš mi svou tvář skrývat? Dlouho ještě musím sám u sebe hledat rady, strastmi se den ze dne v srdci soužit? Dlouho ještě se bude můj nepřítel proti mně vyvyšovat?g

Zní to, jako kdyby David cítil, že ho Bůh úplně zanechal trpět a probouzet se každý den s černým mrakem visícím nad ním. David mluvil ze zoufalství: „Bože, bude tento pocit izolace, jít do nekonečna? Kdy budou mé modlitby odpovězeny?g

Milovaní, když na nás napadají starosti, víme, že milujeme Pána – když se vysvobození zdá beznadějné – podléháme tlaku. Právě nyní, někdo, kdo čte tato slova podléhá hroznému tlaku situace, která se zdá být neřešitelná. Oni jsou na pokraji zoufalství, v naději, že přijde klid v jejich zkoušce , byť jen na přestávku.

Dále se David zeptal, „Dlouho ještě musím sám u sebe hledat rady?g Mluvil o vytvoření jednoho plánu za druhým, snažící se naplánovat cestu ven z jeho problémů – ale ani plány, ani žádná opatření se nezdařila. Nyní nenacházel žádné mysli pro přijatelné řešení. Byl na konci toho všeho.

Jak David povstal z této jámy zoufalství? „Já budu věřit v tvé milosrdenství c.....budu zpívat c.....g

Dovolte mi, podělit se s vámi několika důvody, důvěřovat vaší cestě, která jde přes vaší současnou zkoušku. Nezáleží, jak zuří bouře, náš drahocenný Pán bude přesto krmit nebeské ptactvo, oblékat polní lilie a naplňovat oceán rybami s jejich každodenními potřebami. „Váš nebeský Otec je živí c...g Ani jeden pták nespadne na zem, aniž by oko Otce nebylo nad ním.

Který otec by krmil celé stvoření na zemi a přitom zanedbával své děti? Ježíš nás nabádal nedělat si starosti nad každodenními potřebami a problémy, neboť On o nás pečuje.

Pán tě skutečně miluje, a 0n nebude hluchý k tvému pláči. Drž se, jdi dál, trpělivě čekej. On tě nikdy nezklame.

pátek 18. prosince 2009

JEDNA STEZKA KE TRŮNU

Nemůžeš si vyplakat cestu na toto nebeské místo. Nemůžeš studovat ani pracovat ani použít sílu své vůle, aby ses tam dostal. Ne, jediná cesta ke trůnu života je cesta žijící oběti:“Přinášejte sami sebe jako živou, svatou, Bohu milou oběť, což je vaše pravá bohoslužba“ (Řím. 12:1).

Pavel mluví z vlastní zkušenosti. Je to muž, který byl odmítán, pokoušen, pronásledován, bit, vězněn, kamenován a který též ztroskotal s lodí. Na Pavla byla také vložena péče o církev. Jak dosvědčil: „Za každých okolností jsem spokojen.“

Nyní nám říká: „Chcete vědět, jak jsem přišel k poznání ohledně kráčení do nebe? Chcete vědět, jak jsem přišel k tomu, abych byl spokojen v jakékoli situaci, do níž jsem postaven, jak jsem přišel k nalezení opravdového odpočinutí v Kristu? Zde je ta stezka, tajemství k získání vlastní nebeské pozice: Přinášejte sami sebe jako živou oběť Hospodinu. Nalezl jsem spokojenost jedině obětováním své vlastní vůle.“

Řecký kořen pro „živou“ zde naznačuje „celoživotní“. Pavel hovoří o svázanosti, oběti, která je učiněna jedenkrát pro celý život. Nechápejte špatně, to není oběť, která má co do činění s usmířením hříchu. Kristova oběť na kříži je to jediné, co má usmiřující hodnotu: „Jednou na konci věků se zjevil, aby svou obětí sňal hřích“ (Židům 9:26).

Ne, Pavel hovoří o odlišném druhu oběti. Nevyložte si to špatně. Bůh nemá žádné potěšení v lidmi činěných obětech Starého Zákona. Epištola Židům nám říká: „V zápalné oběti ani v oběti za hřích jsi nenašel zalíbení“ (10:6). Proč tyto oběti nepotěšily Hospodina? Jednoduše řečeno, nedotkly se srdce.

Ta oběť, kterou Pavel popisuje, je tím, v čem má Bůh velké zalíbení, je to proto, že do této oběti je vloženo srdce. Co je to za oběť? Je to usmrcení naší vůle, odložení naší soběstačnosti a opuštění našich ambicí.

Když Pavel naléhá: „Přinášejte sami sebe,“ říká, „Přibližte se k Hospodinu.“ Ale co to přesně znamená? Znamená to přiblížit se k Bohu natolik, abychom se mu nabídli cele. Znamená to přijít k němu ne tak, jak my chceme, ale jako vzkříšené dítě, jako svatý v Ježíšově spravedlnosti, jako přijatý Otcem skrze naši pozici v Kristu. V té chvíli, kdy mu odevzdáš svou vlastní vůli, je tato oběť učiněna. Stane se to, když skoncuješ se zápasem, kdy chceš potěšit Boha podle sebe. Tento skutek víry je „rozumná bohoslužba“, o níž Pavel hovoří. Nejvíc záleží na tom, abychom svěřili naše vlastní vůle Jemu ve víře, že On nám poskytne všechna požehnání, která potřebujeme.

čtvrtek 17. prosince 2009

POTĚŠ SE V PÁNU

Náš pokoj a spokojenost vždy záleží na naší odevzdanosti se do Božích rukou, nehledě na okolnosti. Žalmista píše, „Těš se v Hospodinu a dá On tobě žádosti srdce tvého“ (Žalm 37:4).

Jestliže ses plně odevzdal do Božích rukou, jsi schopen obstát v každé těžkosti. Přáním tvého Otce je, abys prošel každým dnem beze strachu nebo úzkosti, abys plně spoléhal na Jeho péči. A tvé odevzdání se Jemu, má ve tvém životě velmi praktický efekt. Čím více jsi odevzdán do Boží péče, tím více jsi nezávislý na okolnostech kolem tebe.

Jestliže jsi Jemu odevzdán, nebudeš se stále pokoušet odhalit další krok. Nebudeš se bát špatných zpráv. Nebudeš se strachovat o zítřek, protože jsi svěřil svůj život, svou rodinu a budoucnost do Božích milujících rukou.

Myslíš, že ovce se strachují, když následují svého pastýře? Nestrachují se ani trochu, protože jsou plně odevzdané do jeho vedení. Podobně i my jsme ovce Pána Ježíše, který je naším velkým Pastýřem. Proč se tedy někdy staráme, znepokojujeme nebo strachujeme o své životy, o naší budoucnost? On ví dokonale, jak ochránit a postarat se o své stádo, protože je vede v lásce!

Ve svém životě jsem se musel učit důvěřovat Bohu. Přemýšlej o tom: Jak mohu říci, že důvěřuji Bohu ve všem, když jsou věci, ve kterých důvěřovat nedokážu? Pouhá slova, „Důvěřuji Pánu cele,“ nejsou dostačující. Ve svém životě jsem nucen znova a znova to dokazovat v mnoha oblastech a každodenních starostech.

Mnoho dnešních lidí už řeklo, „Já jsem se Bohu odevzdal, důvěřuji mu,“ pouze když zjistí, že není jiné východisko z dané situace. Ale opravdová vydanost, která je Bohu příjemná, je dobrovolná, apriorní našemu vcházení a vycházení. Buďme jako Abraham, který se vydal Bohu tak, že mu dal naprostou volnost v rozhodování o svém životě.

středa 16. prosince 2009

MODLITBA V ČASE TRÁPENÍ

Je církev bezmocná v tomto zlém čase? Musíme jen sedět a čekat na Kristův návrat? Nebo jsme voláni k tomu, abychom činili nějaký drastický skutek? Když se vše kolem ve světě třese, když lidská srdce selhávají strachem, jsme voláni k tomu, abychom vzali duchovní zbraně a bojovali s protivníkem?

Prorok Jóel viděl , jak se k Izraeli blíží podobný den, jeden z dnů „husté temnoty a soumraku“. Podle Jóele den temnoty, který se blížil k Izraeli, je takový, jaký nikdy v historii nebyl spatřen. Prorok volal,“Běda tomu dni! Neboť Hospodinův den je blízko, přijde jako zkáza od Všemohoucího“ (Jóel 1:15).

Jaká byla Jóelova rada Izraeli v tuto temnou hodinu? Přinesl jim toto slovo: „Avšak i nyní je Hospodinův výrok: Navraťte se ke mně celým svým srdcem, s postem, s pláčem a s kvílením. Roztrhněte svá srdce a ne svá roucha a navraťte se k Hospodinu, svému Bohu, protože je milostivý a soucitný, pomalý k hněvu, hojný v milosrdenství, slitovává se nad zlem. Kdo ví, snad se odvrátí, slituje a zanechá za sebou požehnání….?“(Jóel 2:12-14)

Když čtu tuto pasáž, jsem zasažen dvěma slovy: „I teď.“ Jak hustá temnota padla na Izrael, Bůh apeloval na svůj lid:“I teď, v den mé pomsty - když jste mě vyhnali ze své společnosti, když milosrdenství se zdá být jako něco nemožného, když lidé zesměšňují má varování, kdy strach a temnota pokrývá zemi - přesto všechno, naléhavě vás volám, abyste se ke mně navrátili. Jsem pomalý v hněvu, a pozdržel jsem své soudy, tak jako za Jošijáše. Můj lid se může modlit a žádat mé milosrdenství. Ale svět nebude činit pokání, jestliže řekneš, že není milosrdenství.“

Vidíš v tom Boží vzkaz pro nás? Jako jeho děti můžeme prosit v modlitbách a On nás uslyší. Můžeme žádat od Něj a víme, že odpoví na upřímné a horlivé modlitby svých svatých.

úterý 15. prosince 2009

BÁZEŇ A POSVÁTNÁ ÚCTA

Proroci nás upozorňují, že když Bůh otřásá národy a postihne nás nebezpečná doba, náš přirozený člověk bude zachvácen strachem. Ezechiel se ptal, „Zdalipak zůstaneš tak smělé a silné ve dnech, kdy s tebou zúčtuji?“ (Ezechiel 22:14).

Když Bůh varoval Noema před svým přicházejícím soudem a nařídil mu, aby postavil archu, Noe jednal v „Boží bázni“ (Židům 11:7). Dokonce i smělý a odvážný David řekl: „Tělo se mi chvěje hrůzou před tebou – v úžasu hledím na tvůj soud!“ (Žalmy 119:120). A když prorok Abakuk viděl přicházet katastrofu, křičel, „Jak jsem to uslyšel, celý se chvěji, od toho zvuku se mi třesou rty. Jako by mi kostižer vlezl do kostí a nohy pode mnou poklesly. Budu však čekat na den soužení …“ (Abakuk 3:16).

Prosím, všimněte si, když čtete tyto pasáže: Bázeň, jež uchvátila zmiňované zbožné muže, nebyl tělesný strach, nýbrž posvátná úcta vůči Bohu. Tyto světci se nebáli nepřítele svých duší, ale měli bázeň před Božími spravedlivými soudy, a to proto, že vnímali tu ohromnou moc, která stála za blížící se pohromou. Nebáli se výsledku bouře, ale spíš Boží svátosti.

Podobně i my budeme přemoženi strachem v nadcházející době destrukce a katastrof. Ale naše bázeň musí pramenit ze svaté úcty vůči Bohu, a ne z tělesné úzkosti z našeho osudu. Bůh pohrdá každým hříšným strachem v nás – strachem ze ztráty materiálních věcí, bohatství, našeho životního standardu.

Na celé zemi, lidé mají v sobě tento typ strachu, když vidí, jak jejich národní ekonomika upadá. Obávají se, že nějaká ekonomická potopa smete všechno, o co se celý život snažili. To je výkřik nevěřících, kteří nemají žádnou naději. Neměl by to ale být výkřik Božích služebníků. Izajáš varoval: „Co jsi zač, že se bojíš smrtelníka, člověka, jenž se trávě podobá? Zapomínáš na Hospodina, svého Tvůrce ... Denně žiješ v stálé hrůze před hněvem utiskovatele...“ (Izajáš 51:12-13). „Jen Hospodin zástupů ať je vám svatý – před ním mějte bázeň, jen z něho mějte strach“ (Izajáš 8:13).

Ať máme bázeň a úctu jenom před Bohem. Tento druh strachu nevede ke smrti, ale k životu!

pondělí 14. prosince 2009

V ČASE NOUZE

Zamyslete se nad jedním z nejmocnějších zaslíbení v Božím Slově:

„Bůh je naše útočiště i síla, pomoc v úzkostech stále přítomná. Proto se nebudeme bát, i kdyby se země propadla a hory hroutily se do moře, i kdyby řvaly jeho bouřlivé vlny a hory se bořily pod jeho náporem! Je řeka, jejíž proud blaží město Boží, kde svatý příbytek má Nejvyšší. Bůh je v tom městě, nic jím neotřese, Bůh je ochrání už v ranním svítání! Národy bouří se? Hroutí se říše? Na jeho povel se země rozplyne! S námi je Hospodin zástupů, naším útočištěm je Bůh Jákobův! ...

Ve všech koncích světa boje zastavuje“ (Žalmy 46:1-7,9).

Jaké úžasné slovo! Četl jsem si tuto pasáž znovu a znovu, nesčíslněkrát, a pořád jsem tím ohromen. Boží Slovo je pro nás na tomto místě tak mocné a neochvějné. Říká nám, „Již se nikdy nemusíte bát. Nezáleží na tom, že celý svět je ve zmatku. Země se může třást, oceány se můžou vzdouvat, hory se můžou hroutit do moře. Ve vašem okolí může vládnout totální chaos a rozruch.

„Ale pro mé Slovo, budete mít pokoj jako řeka. Zatímco se všechny národy bouří, k mému lidu budou proudit mocné potoky radosti. Jejich srdce budou naplněna radostí.“

Právě teď se celý svět nachází v hrozných časech. Národy se třesou před terorismem, vědí, že žádná oblast není před hrozbami imunní. Vrší se osobní problémy a trápení. Přesto, uprostřed toho všeho, Žalm 46 neustále opakuje Božímu lidu na celém světě: "Já jsem uprostřed vás. Já jsem v tom všem s vámi. Můj lid nebude zničen, ani se nepohne. Já budu pro svou církev pomoc vždy přítomná."

Bůh ví, že všichni máme hluboké potřeby, prožíváme nepokoj, pokušení, období zmatku, jež otřásají naším duchem. Jeho poselství pro nás v Žalmu 46 je určeno právě pro takové časy. On nám říká, že pokud podlehneme strachu, jsme skleslí a zoufalí, žijeme absolutně opačně, než jaká je Jeho realita pro naše životy.

Chápeš, co nám Pán v tomto Žalmu říká? Bůh je nám k dispozici kdykoliv, ve dne i v noci. On je nám neustále po pravici, ochotný k nám mluvit a vést nás. A umožnil to tím, že nám dal Ducha svatého, aby v nás přebýval. Bible nám říká, že Kristus sám je v nás a my jsme v Něm.

pátek 11. prosince 2009

TĚLO KRISTOVO

Apoštol Pavel nám říká: “Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů.(1.Kor 12:27). Poté to přibližuje: “Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem” (12: 12).

Pavel nám říká: “Podívejte se na své vlastní tělo. Máte ruce, nohy, oči, uši. Nejste jen izolovaný mozek, který nemá spojení s ostatními údy. No a stejné je to s Kristem. Není pouze hlava. Je i tělo, a my jsme jeho údy.”

Apoštol dál zdůrazňuje: „Tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy. (Řím 12:5) Jinými slovy, nejsme napojeni pouze na Ježíše, naši hlavu. Jsme napojeni také jeden na druhého. Pravdou je, že nemůžeme být napojeni na Ježíše, pokud nejsme spojeni také s našimi bratry a sestrami v Kristu.

Pavel tento bod vysvětluje: „Není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu. (1. Kor 10: 16-17) Prostě všichni se krmíme stejným jídlem: Kristem, manou z nebe. „Neboť Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe, a dává život světu“ (Jan 6: 3).

Ježíš ke svým učedníkům mluvil často v podobenstvích a každé z nich obsahovalo skrytou pravdu o Bohu. Tato tajemství se skrývala v Otci, Synu a Duchu Svatém od počátku stvoření: „otevřu v podobenstvích ústa svá, vyslovím, co je skryto od založení světa“ (Mat 13: 35).

Ježíš prohlašuje: „ Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe…, kdo jí z tohoto chleba, živ bude na věky“ (Jan 6: 35, 51,57). Obraz chlebu je zde důležitý. Náš Pán nám říká „ Když ke mně přijdete, budete nasyceni. Připojíte se ke mně jako úd mého těla. Proto dostanete životodárnou sílu, která je ve mně.“ V podstatě každý úd jeho těla získává sílu ze stejného zdroje: Krista - hlavy. Všechno co potřebujeme k tomu, abychom vedli úžasný život, proudí od něj k nám.

Tento chleba je to, co nás charakterizuje jako údy jeho těla. Jsme odděleni od zbytku lidského pokolení, protože jíme z jednoho bochníku: Ježíše Krista. „Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo“ (1.Kor 10:17).