pondělí 27. prosince 2010

CÍTÍŠ SE POSLEDNÍ DOBOU TAK, ŽE BYS TO VZDAL?

Píše mi mnoho duchovních služebníků, a vyjadřují své obavy o farníky, kteří jednoduše odcházejí. „Dobří a poctiví křesťané jsou natolik přemoženi pocity viny a zavržení, že jsou zoufalí. Když nedokáží žít podle svých vlastních očekávání a když upadají zpět do hříchu, rozhodnou se, že to vzdají…“

Rostoucí počet křesťanů je na hraně. Pár křesťanů by se dokonce odvážilo přezkoumat své úvahy o opuštění své lásky k Ježíši, ale ze zoufalství se rozhodnou rezignovat.

Někteří duchovní dnes neustále káží pouze pozitivní poselství. Podle jejich slov každý křesťan prožívá zázraky, každý dostává odpovědi na své modlitby, každý se cítí dobře, každému se žije dobře a celý svět je rozzářený a nadějný. Rád slyším tento druh kázání, protože doopravdy toužím, aby Boží lid měl tyto dobré a prospěšné věci. Ale velkému počtu poctivých a upřímných křesťanů se tak neděje.

Není divu, že naši mladí odcházejí poraženi. Nedokáží žít podle představy o bezproblémovém, bohatém, úspěšném, vždy pozitivně myslícím křesťanu. Podle představy, kterou vytvořilo náboženství. Jejich svět není tak dokonalý. Žijí se zlomenými srdci, procházejí současnou krizí a rodinnými problémy.

Pavel řekl o soužení: „…soužení, které nás potkalo…dolehlo na nás nadmíru těžce, nad naši sílu, až jsme se dokonce vzdali naděje, že to přežijeme“ (viz 2.Korintským 1:8).

Pozitivní myšlení tyto problémy nezažene a „vyznávání“, že tyto problémy ve skutečnosti neexistují, věci nezmění. Jaké je východisko? Existují dvě pravdy, které mi přinášejí velké uspokojení a pomoc.

• Bůh mne miluje. Je milujícím Otcem, který nás chce pozvedat z našich slabostí.
• Nejvíce ho potěší moje víra. Chce, abych mu důvěřoval.