středa 15. prosince 2010

PROČ SE MÁ DUŠE SOUŽÍ?

Znovu a znovu se žalmy ptají: Proč se tak rmoutíš, duše má, proč ve měn úzkostně sténáš? Jenom ty jsi můj Král, Bože! Proč musím chodit zármutkem sklíčen? (Žalm 42:11 a 43:5). Tyto citáty mluví o mnohých, kteří milovali a sloužili Bohu.

Vezměme si například Eliáše. Vidíme ho pod jalovcem prosíce Boha, aby ho zabil. Je tak zubožen, že chce vzdát svůj vlastní život. Na konci svých sil můžeme též najít Jeremiáše. Prorok křičí: Pane, opustil jsi mě. Řekl jsi mi, abych prorokoval všechny tyto věci, ale žádná z nich se neuskutečnila. Nedělal jsem nic jiného v celém svém životě, než hledal tebe. A takhle se mi odvděčuješ? Teď už nikdy více nezmíním tvé jméno.

Každý z těchto služebníku je pod nátlakem dočasné nedůvěry. Ale Pán rozuměl jejich stavům zmatení a pochyb. A po nějakém čase jim vždy znovu ukázal cestu. Uprostřed soužení jim Duch Svatý opět rozsvítil všechna světla.

Zvažme Jeremiášovo svědectví: Jakmile jsem objevil tvá slova, pozřel jsem je. Tvá slova mi byla veselím a radostí mého srdce (Jeremiáš 15:16). Tu k němu (Eliášovi) zaznělo slovo Hospodinovo (1.Královská 19:9). Každý z těchto služebníku v nějakém okamžiku pamatoval na Hospodinova slova. Pomohlo jim to z jejich soužení a stalo se to radostí a potěšením jejich životů.

Pravdou je, že po celou dobu co se tito lidé trápili, Pán byl nablízku a čekal. Slyšel jejich nářky a zoufalství. A po nějakém čase jim řekl: Prožili jste si časy trápení a pochybností. Teď chci, abyste mi věřili. Vrátíte se zpátky k mému slovu? Využijete mých slibů, které jsem vám dal? Pokud ano, má slova se skrze vás naplní.