PŘIPOUTANÝ K JEŽÍŠI

Pavel o sobě často hovoří jako o „vězni Ježíše Krista“ (Efezským 3:1). V Efezským 4:1 říká, že být Pánovým vězněm je vlastně jeho povoláním, jeho výzvou! Považoval to za Boží dar milosti (Efezským 4:7).

Pavel napsal Timoteovi: „Nestyď se tedy za svědectví našeho Pána ani za mne, jeho vězně“ (2. Timoteovi 1:8). I přes svůj pokročilý věk se apoštol radoval z toho, že je zatčený Pánem a zajatcem jeho vůle: „já Pavel, stařec a nyní i vězeň Krista Ježíše“ (Filemonovi 9).

Pavel by vám mohl říci přesnou hodinu, kdy jej Pán spoutal a zajal. Byl na cestě do Damašku a v rukou měl dopisy od velekněze, aby spoutal křesťany a přinutil je vrátit se s ním do Jeruzaléma. „Soptil hrozbami a dychtil po zabíjení Pánových učedníků“ (Skutky 9:1). Ve svém zavádějícím zapálení pro Boha byl plný nenávisti, hořkosti a hněvu.

Když se přiblížil k Damašku, „náhle ho ozářilo světlo z nebe“ (Skutky 9.3). Byl tím světlem zcela oslepen – to světlo byl Kristus!

Pavel stále znovu dosvědčoval, že byl vzat za ruce a veden do Damašku jako bezmocný vězeň. Tři dny strávil v izolaci, bez zraku a jídla. Byl úplným zajatcem – v duchu, duši, mysli i v těle!

Co se dělo po ty tři dny? Pán spoutával Saula a přetvářel jej do Pavla, vězně Ježíše Krista!

V tomto názorném příběhu se Pavel vzdává své nezávislosti a poddává se Kristovu jhu. Natahuje ruce k Ježíši, aby byl doživotně spoutaný! Téměř slyšíte jeho srdcelomnou modlitbu: „Pane, myslel jsem si, že činím tvou vůli! Jak jsem mohl být tak slepý? Šel jsem si svou cestou a dělal jsem to, co jsem považoval za správné. Nemohu důvěřovat svému vlastnímu myšlení!“

Toto je má modlitba: „Ježíši, vezmi mne za ruce a vlož na mne své okovy. Učiň mne vězněm tvé vůle a veď mne kamkoli ty chceš, abych šel. Drž mne připoutaného ke své mocné paži!“