DUCH ODRAZENÍ
„Shrbený jsem, plížím se tak nízko, celý den v zármutku se potácím…. Bezmocný jsem a tolik zdrcen, úzkostí sténám, křičím ze srdce! … Srdce mi buší, síla se ztrácí i moje oči už světlo opouští…. Já ale jak hluchý neslyším, jak němý nechci ústa otevřít. Jsem jako člověk, který neslyší, z jehož úst nezaznějí žádné odmluvy.“ (Žalm 38:7, 9, 11, 14-15).
Když si tento žalm pročítám, představuji si Davida jak propadl beznaději. Ze všeho nejvíce ho pravděpodobně trápilo to, že nemohl pochopit, proč náhle upadl tak hluboko. Vždyť hladověl po Pánu, každý den si vyléval své srdce při modlitbě. Uctíval Boha a ve svých žalmech opěvoval Jeho slávu. Teď ale jediné, co ve své depresi dokázal, bylo naříkat: „Pane, jsem na konci svého lana a nemám vůbec ponětí, proč tomu tak je!“
Stejně jako mnoho odrazených křesťanů, i David se snažil přijít na to, proč se cítí tak prázdný a zlomený na duchu. Pravděpodobně si znovu přehrával každé selhání, hřích a pošetilý čin ve svém životě a říkal si: „Ach, Pane, copak mě veškeré mé nezodpovědné jednání ranilo natolik, že už nemám naději?“
Nakonec David usoudil, že jej Bůh trestá a volal: „Netrestej mě, Hospodine, ve své prchlivosti, ve svém rozzuření mě nekárej!“ (Žalm 38:2).
Rád bych ještě zdůraznil, že David v tomto žalmu nepopisuje jen svůj vlastní stav. Popisuje něco, čemu čelí v určité fázi svého života všichni oddaní milovníci Krista – jednoduše čelí útoku ducha odrazení, které pochází přímo z pekelných útrob. Žádný křesťan si ho nepřivodí sám, ani není seslán od Pána, tenhle útok obvykle nemá ani nic společného s nějakým konkrétním hříchem nebo selháním ze strany věřícího.
Jednoduše řečeno, tento duch odrazení patří mezi nejúčinnější zbraně ďábla, používané proti Božím vyvoleným. Nejčastěji se nás tímto způsobem snaží přesvědčit, že jsme Boha rozhněvali tím, že nedokážeme dodržet Jeho svaté normy. Ale apoštol Pavel nás vybízí, abychom neupadli do ďáblovy pasti „Nenechme se oklamat satanem – jeho úmysly nám přece nejsou neznámé.“ (2. Korintským 2:11).
Když si tento žalm pročítám, představuji si Davida jak propadl beznaději. Ze všeho nejvíce ho pravděpodobně trápilo to, že nemohl pochopit, proč náhle upadl tak hluboko. Vždyť hladověl po Pánu, každý den si vyléval své srdce při modlitbě. Uctíval Boha a ve svých žalmech opěvoval Jeho slávu. Teď ale jediné, co ve své depresi dokázal, bylo naříkat: „Pane, jsem na konci svého lana a nemám vůbec ponětí, proč tomu tak je!“
Stejně jako mnoho odrazených křesťanů, i David se snažil přijít na to, proč se cítí tak prázdný a zlomený na duchu. Pravděpodobně si znovu přehrával každé selhání, hřích a pošetilý čin ve svém životě a říkal si: „Ach, Pane, copak mě veškeré mé nezodpovědné jednání ranilo natolik, že už nemám naději?“
Nakonec David usoudil, že jej Bůh trestá a volal: „Netrestej mě, Hospodine, ve své prchlivosti, ve svém rozzuření mě nekárej!“ (Žalm 38:2).
Rád bych ještě zdůraznil, že David v tomto žalmu nepopisuje jen svůj vlastní stav. Popisuje něco, čemu čelí v určité fázi svého života všichni oddaní milovníci Krista – jednoduše čelí útoku ducha odrazení, které pochází přímo z pekelných útrob. Žádný křesťan si ho nepřivodí sám, ani není seslán od Pána, tenhle útok obvykle nemá ani nic společného s nějakým konkrétním hříchem nebo selháním ze strany věřícího.
Jednoduše řečeno, tento duch odrazení patří mezi nejúčinnější zbraně ďábla, používané proti Božím vyvoleným. Nejčastěji se nás tímto způsobem snaží přesvědčit, že jsme Boha rozhněvali tím, že nedokážeme dodržet Jeho svaté normy. Ale apoštol Pavel nás vybízí, abychom neupadli do ďáblovy pasti „Nenechme se oklamat satanem – jeho úmysly nám přece nejsou neznámé.“ (2. Korintským 2:11).