NAHLÉDNUTÍ DO JEŽÍŠOVA SRDCE
„Řekne snad někdo svému služebníku, který se vrátil z pole, kde oral nebo pásl: Pojď si hned sednout ke stolu? Neřekne mu spíše: Připrav mi něco k jídlu a přistroj se k obsluze, dokud se nenajím a nenapiji; pak budeš jíst a pít ty? (Lukáš 17:7-8).
Pro nás není žádným problémem se ztotožnit se služebníkem, který má povinnosti vůči svému pánu. Nemáme problém si uvázat zástěru a sloužit Pánu u plného stolu chval – dobré hostiny uctívání. Milujeme, když můžeme našeho Pána sytit! Je to naší největší radostí, naším největším naplněním.
Máme však problém s tou poslední částí – s účastí Pána. „Pak budeš jíst.“ To je nad naše chápání. Nevíme, jak se posadit poté, co jsme Mu sloužili, a jak Mu umožnit stejnou radost, kterou jsme zakoušeli, když jsme sloužili Jemu! Olupujeme svého Pána o radost ze služby nám.
Myslíme si, že se našemu Pánu dostává dostatek potěšení z toho, co děláme pro Něj, ale tady jde o mnohem víc. On reaguje na naši víru; raduje se, když činíme pokání; mluví o nás s Otcem; má potěšení v naší dětské důvěře. Jsem však přesvědčen, že Jeho největší potřebou je osobně komunikovat s těmi, které zde na zemi zanechal. Žádný anděl z nebe nemůže tuto potřebu uspokojit. Ježíš chce hovořit jednotlivě s těmi, kdo jsou na bitevním poli.
Kde jsem sebral tu představu, že je Kristus osamělý a zoufale si potřebuje popovídat? Podívejme se na den, kdy byl vzkříšen. Dva učedníci šli z Jeruzaléma do Emauz a byli velmi sklíčení kvůli svému zemřelému Pánu. Ale pak, když se přiblížil, nepoznali Ho. Chtěl hovořit; měl jim toho tolik co říci. „A jak to v řeči probírali, připojil se k nim Ježíš a šel s nimi. … Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma“ (Lukáš 24:15 a 27).
Tito učedníci nemohli zažít nic lepšího (viz 32. verš): „Což nám srdce nehořelo, když s námi mluvil?“ Přemýšlíme o radosti učedníků, ale co Ježíšova radost? Vidím vzkříšeného Pána, slzy Mu stékají po Jeho oslavených tvářích, se srdcem plným radosti. Byl radostí naplněný, Jeho potřeba byla uspokojena. Vidím, jak je Ježíš přešťastný. Sloužil. Ve své oslavené podobě zažil své první obecenství. Vylil si své osamělé srdce a to bylo dojato. Pánova potřeba byla také uspokojena.
Pro nás není žádným problémem se ztotožnit se služebníkem, který má povinnosti vůči svému pánu. Nemáme problém si uvázat zástěru a sloužit Pánu u plného stolu chval – dobré hostiny uctívání. Milujeme, když můžeme našeho Pána sytit! Je to naší největší radostí, naším největším naplněním.
Máme však problém s tou poslední částí – s účastí Pána. „Pak budeš jíst.“ To je nad naše chápání. Nevíme, jak se posadit poté, co jsme Mu sloužili, a jak Mu umožnit stejnou radost, kterou jsme zakoušeli, když jsme sloužili Jemu! Olupujeme svého Pána o radost ze služby nám.
Myslíme si, že se našemu Pánu dostává dostatek potěšení z toho, co děláme pro Něj, ale tady jde o mnohem víc. On reaguje na naši víru; raduje se, když činíme pokání; mluví o nás s Otcem; má potěšení v naší dětské důvěře. Jsem však přesvědčen, že Jeho největší potřebou je osobně komunikovat s těmi, které zde na zemi zanechal. Žádný anděl z nebe nemůže tuto potřebu uspokojit. Ježíš chce hovořit jednotlivě s těmi, kdo jsou na bitevním poli.
Kde jsem sebral tu představu, že je Kristus osamělý a zoufale si potřebuje popovídat? Podívejme se na den, kdy byl vzkříšen. Dva učedníci šli z Jeruzaléma do Emauz a byli velmi sklíčení kvůli svému zemřelému Pánu. Ale pak, když se přiblížil, nepoznali Ho. Chtěl hovořit; měl jim toho tolik co říci. „A jak to v řeči probírali, připojil se k nim Ježíš a šel s nimi. … Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma“ (Lukáš 24:15 a 27).
Tito učedníci nemohli zažít nic lepšího (viz 32. verš): „Což nám srdce nehořelo, když s námi mluvil?“ Přemýšlíme o radosti učedníků, ale co Ježíšova radost? Vidím vzkříšeného Pána, slzy Mu stékají po Jeho oslavených tvářích, se srdcem plným radosti. Byl radostí naplněný, Jeho potřeba byla uspokojena. Vidím, jak je Ježíš přešťastný. Sloužil. Ve své oslavené podobě zažil své první obecenství. Vylil si své osamělé srdce a to bylo dojato. Pánova potřeba byla také uspokojena.