MOJŽÍŠ UCTÍVAL
Když Mojžíš spatřil zjevení Boží slávy – že Bůh je dobrý, milující, pečující, laskavý, odpouštějící – rychle padl na kolena a uctíval. „Mojžíš rychle padl na kolena tváří k zemi, klaněl se“ (Exodus 34:8).
Tohoto muže přemohlo zjevení Boží povahy. Uviděl, jak slitovný, shovívavý a trpělivý Bůh cítí se svými dětmi, včetně svéhlavých lidí, modlářů a těch, kteří jej zarmucují. Mojžíš byl tímto zjevením natolik rozrušený, že seběhl se skály, padl na zem a uctíval!
Je důležité, abyste si povšimli, že toto je první zmínka o Mojžíšově uctívání. Před tímto zjevením Boží slávy shledáváme Mojžíše, jak se modlí a přimlouvá, pláče a obhajuje před Bohem Izrael, když s Pánem hovoří tváří v tvář. Slyšíme ho, jak zpívá Pánu chvály na vítězné straně Rudého moře a jak volá k Pánu u hořkých vod v Maře. A slyšíme jeho zoufalé volání k Bohu u Refidim, kdy se ho lid chystal kamenovat, protože jim neposkytl vodu. Avšak toto je poprvé, kdy čteme slova: „Mojžíš uctíval.“ (přel. - pozn.překl.)
Věřím, že tento jediný verš nám říká hodně o dnešní církvi. Říká, že se křesťan může pilně modlit, aniž by skutečně uctíval. Vskutku je možné být modlitebním bojovníkem a přímluvcem, a přesto neuctívat Boha. Můžete prosit za své nespasené děti, modlit se za potřeby celé církve, být svatý a mírný při vyhledávání Božího břemene – a přesto Boha neuctívat opravdově!
Nechci přidávat k celé spoustě definicí, co znamená uctívat. Již bylo vydáno příliš mnoho knih o různých způsobech uctívání. Ale stručně řeknu toto: uctívání se nelze naučit! Je to spontánní vzplanutí, jednání srdce, které je přemožené zjevením Boží slávy a jeho neuvěřitelné lásky.
Uctívání je reakcí vděčnosti. Oceňuje, že i když bychom měli bývali být dávno zničeni svým hříchem a měli bychom si bývali přivodit úplný Boží hněv za všechna svá selhání a své nedostatky, místo toho Bůh přišel k nám s mocným zjevením: „Stále tě miluji!“
V tu chvíli Mojžíš již neprosil za hříšný Izrael a nežádal Hospodina o vedení. Nedožadoval se zázraku záchrany, nebo moci, nebo moudrosti. Žasnul nad zjevením Boží slávy!
Tohoto muže přemohlo zjevení Boží povahy. Uviděl, jak slitovný, shovívavý a trpělivý Bůh cítí se svými dětmi, včetně svéhlavých lidí, modlářů a těch, kteří jej zarmucují. Mojžíš byl tímto zjevením natolik rozrušený, že seběhl se skály, padl na zem a uctíval!
Je důležité, abyste si povšimli, že toto je první zmínka o Mojžíšově uctívání. Před tímto zjevením Boží slávy shledáváme Mojžíše, jak se modlí a přimlouvá, pláče a obhajuje před Bohem Izrael, když s Pánem hovoří tváří v tvář. Slyšíme ho, jak zpívá Pánu chvály na vítězné straně Rudého moře a jak volá k Pánu u hořkých vod v Maře. A slyšíme jeho zoufalé volání k Bohu u Refidim, kdy se ho lid chystal kamenovat, protože jim neposkytl vodu. Avšak toto je poprvé, kdy čteme slova: „Mojžíš uctíval.“ (přel. - pozn.překl.)
Věřím, že tento jediný verš nám říká hodně o dnešní církvi. Říká, že se křesťan může pilně modlit, aniž by skutečně uctíval. Vskutku je možné být modlitebním bojovníkem a přímluvcem, a přesto neuctívat Boha. Můžete prosit za své nespasené děti, modlit se za potřeby celé církve, být svatý a mírný při vyhledávání Božího břemene – a přesto Boha neuctívat opravdově!
Nechci přidávat k celé spoustě definicí, co znamená uctívat. Již bylo vydáno příliš mnoho knih o různých způsobech uctívání. Ale stručně řeknu toto: uctívání se nelze naučit! Je to spontánní vzplanutí, jednání srdce, které je přemožené zjevením Boží slávy a jeho neuvěřitelné lásky.
Uctívání je reakcí vděčnosti. Oceňuje, že i když bychom měli bývali být dávno zničeni svým hříchem a měli bychom si bývali přivodit úplný Boží hněv za všechna svá selhání a své nedostatky, místo toho Bůh přišel k nám s mocným zjevením: „Stále tě miluji!“
V tu chvíli Mojžíš již neprosil za hříšný Izrael a nežádal Hospodina o vedení. Nedožadoval se zázraku záchrany, nebo moci, nebo moudrosti. Žasnul nad zjevením Boží slávy!