BŮH JE DOBRÝ A PŘIPRAVEN ODPUSTIT
Mnoho věřících se stává tak přemoženými svými pády, že se po nějakém čase cítí lapení a není jim pomoci. Izajáš psal o takových věřících, „Ty utištěná, vichrem zmítaná, útěchy zbavená,..“ (Izajáš 54:11)
Někteří se posléze naštvou na Boha. Už je nebaví čekat, až něco udělá a vyčítavě plakají, „Pane, kde jsi byl, když jsem tě potřeboval? Volal jsem po vysvobození, ale ty jsi neodpověděl. Dělal jsem vše, co jsem mohl, avšak stále nejsem svobodný. Jsem unaven lítostí a pláčem, jsem unaven z toho, že pořád nevidím žádnou změnu.“ Mnoho takových věřících se jednoduše vzdá snažení a poddají se svým touhám.
Jiní spadnou do mlhy duchovní apatie. Jsou přesvědčeni, že Bohu už na nich nezáleží. Říkají si, „Má cesta je Hospodinu skryta, můj Bůh přehlíží mé právo“ (Izajáš 40:27). „Hospodin mě opustil, Panovník na mě zapomenul“ (Izajáš 49:14)
Stejně ostatní skončí tak, že zaměří pozornost na jejich hřích, snažíce se udržet ve stálém stavu přesvědčení. To je jen činí zmatenými, plačícími, „Lpí na nás naše nevěrnosti a naše hříchy a my pro ně zahyneme. Jak budeme moci žít?“ (Ezechiel 33:10) Pravda je, že pocítění přesvědčení není koncem jako takovým. Když jsme pokořeni vinou a lítostí nad naším hříchem, nemáme se v těch pocitech ukrývat. Pohánějí nás k našemu konci – a k vítězství kříže.
Po všem tom pláči a volání k Pánu, David skončil výpovědí, „Ale u tebe je odpuštění.“ (Žalm 130:4) Duch svatý začal zaplavovat svou duši vzpomínkami na Boží milost a připomenul vše, co se dozvěděl o Otcově odpuštění, odpouštějíc přírodě. „Ty jsi však Bůh ochotný odpouštět, milostivý a soucitný, shovívavý a nesmírně milosrdný, ..“ (Nehemiáš 9:17)
Brzy na to se David radoval a připomínal si, „neboť ty jsi, Panovníku, dobrý a nabízíš odpuštění; ke všem, kdo tě volají, jsi nejvýš milosrdný.“ (Žalm 86:5)
Někteří se posléze naštvou na Boha. Už je nebaví čekat, až něco udělá a vyčítavě plakají, „Pane, kde jsi byl, když jsem tě potřeboval? Volal jsem po vysvobození, ale ty jsi neodpověděl. Dělal jsem vše, co jsem mohl, avšak stále nejsem svobodný. Jsem unaven lítostí a pláčem, jsem unaven z toho, že pořád nevidím žádnou změnu.“ Mnoho takových věřících se jednoduše vzdá snažení a poddají se svým touhám.
Jiní spadnou do mlhy duchovní apatie. Jsou přesvědčeni, že Bohu už na nich nezáleží. Říkají si, „Má cesta je Hospodinu skryta, můj Bůh přehlíží mé právo“ (Izajáš 40:27). „Hospodin mě opustil, Panovník na mě zapomenul“ (Izajáš 49:14)
Stejně ostatní skončí tak, že zaměří pozornost na jejich hřích, snažíce se udržet ve stálém stavu přesvědčení. To je jen činí zmatenými, plačícími, „Lpí na nás naše nevěrnosti a naše hříchy a my pro ně zahyneme. Jak budeme moci žít?“ (Ezechiel 33:10) Pravda je, že pocítění přesvědčení není koncem jako takovým. Když jsme pokořeni vinou a lítostí nad naším hříchem, nemáme se v těch pocitech ukrývat. Pohánějí nás k našemu konci – a k vítězství kříže.
Po všem tom pláči a volání k Pánu, David skončil výpovědí, „Ale u tebe je odpuštění.“ (Žalm 130:4) Duch svatý začal zaplavovat svou duši vzpomínkami na Boží milost a připomenul vše, co se dozvěděl o Otcově odpuštění, odpouštějíc přírodě. „Ty jsi však Bůh ochotný odpouštět, milostivý a soucitný, shovívavý a nesmírně milosrdný, ..“ (Nehemiáš 9:17)
Brzy na to se David radoval a připomínal si, „neboť ty jsi, Panovníku, dobrý a nabízíš odpuštění; ke všem, kdo tě volají, jsi nejvýš milosrdný.“ (Žalm 86:5)