BŮH SE NA JONÁŠE NEHNĚVAL
„Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku?“ (Žalm, 130, 3).
Mnoho křesťanů svádí stejný boj jako David. Když je do jejich duší zaset pravý, svatý strach před Hospodinem, neustále se nad nimi tyčí Jeho ohromný majestát a vzbuzuje v nich bázeň.
Jonáš si kladl úplně stejnou otázku. Neschopen uniknout před svým dilematem volal z mořského dna: „Uvrhl jsi mě do hlubin, doprostřed moře mě strhl vír. Pohřben jsem tvými příboji, zavalen tvými vlnami…ke kořenům hor se propadám, závora země za mnou navždy zapadla“ (Jonáš 2, 4;7).
Kdo uvrhl Jonáše do temných hlubin? Byl to Bůh! Nebeský Otec nechal proroka klesnout až na úplné dno a přichystal velrybu, která ho spolkla.
Bůh se na Jonáše nehněval, tak proč něco takového dopustil? Protože chtěl, aby před Ním Jeho služebník přestal utíkat a činil Jeho vůli. Chtěl, aby Jonáš následoval Boží plán a mohl být požehnaný. Zkrátka uvrhl Jonáše do hlubin, aby ho navrátil k sobě.
Jonáš 2,3 nám přesně říká, o co Bohu šlo: „Volal jsem ve své úzkosti k Hospodinu, ať mi odpoví. Křičel jsem z útrob záhrobí, abys vyslyšel mé volání.“ Bůh čekal, až se k Němu Jonáš obrátí, až bude volat pouze k Němu. „Myslel jsem, že jsem odehnán, že na mě nespočineš očima. Jak bych se ještě mohl podívat na tvůj svatý chrám?“ (verš 5). „Když už mě život opouštěl, na Hospodina jsem se rozpomněl“ (verš 8).
Dnes s námi dělá Bůh to samé. Nechá nás padat a zoufat nad našimi hříchy, až se nemáme na koho obrátit, ke komu jít. Jen k Němu. A teprve tehdy voláme z útrob svého pekla: „Pane, prosím, vyslyš mě! Nemám naději. Musíš mě zachránit!“
Možná jste se už kvůli svému hříchu ocitli na samém dně. Zdá se, že nad tím jedním hříchem prostě nemůžete zvítězit . Že se ho nezbavíte. A Pán vás nechal klesnout do hlubin. Přesto má k tomu všemu důvod. Doufá, že stejně jako Jonáš se na Něj „znovu podíváte“.
Můžete si být jistí, že když Jonáš k Bohu zavolal, zachránil ho velmi rychle: „Hospodin pak té rybě přikázal, ať Jonáše vyvrhne na pevninu“ (verš 11). Bůh řekl velrybě: „Už dost! Už ho vyplivni. Můj služebník ke mně volal a já mu odpovím.“
Mnoho křesťanů svádí stejný boj jako David. Když je do jejich duší zaset pravý, svatý strach před Hospodinem, neustále se nad nimi tyčí Jeho ohromný majestát a vzbuzuje v nich bázeň.
Jonáš si kladl úplně stejnou otázku. Neschopen uniknout před svým dilematem volal z mořského dna: „Uvrhl jsi mě do hlubin, doprostřed moře mě strhl vír. Pohřben jsem tvými příboji, zavalen tvými vlnami…ke kořenům hor se propadám, závora země za mnou navždy zapadla“ (Jonáš 2, 4;7).
Kdo uvrhl Jonáše do temných hlubin? Byl to Bůh! Nebeský Otec nechal proroka klesnout až na úplné dno a přichystal velrybu, která ho spolkla.
Bůh se na Jonáše nehněval, tak proč něco takového dopustil? Protože chtěl, aby před Ním Jeho služebník přestal utíkat a činil Jeho vůli. Chtěl, aby Jonáš následoval Boží plán a mohl být požehnaný. Zkrátka uvrhl Jonáše do hlubin, aby ho navrátil k sobě.
Jonáš 2,3 nám přesně říká, o co Bohu šlo: „Volal jsem ve své úzkosti k Hospodinu, ať mi odpoví. Křičel jsem z útrob záhrobí, abys vyslyšel mé volání.“ Bůh čekal, až se k Němu Jonáš obrátí, až bude volat pouze k Němu. „Myslel jsem, že jsem odehnán, že na mě nespočineš očima. Jak bych se ještě mohl podívat na tvůj svatý chrám?“ (verš 5). „Když už mě život opouštěl, na Hospodina jsem se rozpomněl“ (verš 8).
Dnes s námi dělá Bůh to samé. Nechá nás padat a zoufat nad našimi hříchy, až se nemáme na koho obrátit, ke komu jít. Jen k Němu. A teprve tehdy voláme z útrob svého pekla: „Pane, prosím, vyslyš mě! Nemám naději. Musíš mě zachránit!“
Možná jste se už kvůli svému hříchu ocitli na samém dně. Zdá se, že nad tím jedním hříchem prostě nemůžete zvítězit . Že se ho nezbavíte. A Pán vás nechal klesnout do hlubin. Přesto má k tomu všemu důvod. Doufá, že stejně jako Jonáš se na Něj „znovu podíváte“.
Můžete si být jistí, že když Jonáš k Bohu zavolal, zachránil ho velmi rychle: „Hospodin pak té rybě přikázal, ať Jonáše vyvrhne na pevninu“ (verš 11). Bůh řekl velrybě: „Už dost! Už ho vyplivni. Můj služebník ke mně volal a já mu odpovím.“