„HLUBOKÉ ORÁNÍ“
„Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání?“ (Římanům 2:4)
Nesouhlasím se všemi doktrínami, které napsali Puritáni, líbí se mi však jejich důraz na svatost. Tito zbožní kazatelé nazývali svá kázání „hlubokým oráním.“ Věřili, že nemohou zasít opravdová semínka víry, dokud není půda srdcí jejich posluchačů zorána do hloubky.
Puritáni udělali vše pro to, aby jejich kázání šlo do hloubky, takže zasáhli veškerou ladem ležící půdu duší svých posluchačů. Jejich kázání vyvolala ve sborech ryzí pokání a díky tomu po celá léta formovala silné, dospělé a věrné křesťany.
Jenže dnes je většina kázání zasívána bez orání. Slýchám, že velmi málo dnešních kázání jde hlouběji než do svrchní vrstvy půdy. Nejenže hluboké orání oslovuje hříšný neduh; ono jde dolů až k samotné příčině neduhu. Mnohá kázání, která dnes slýcháme, se zaměřují na nápravu, ale ignorují neduh. Nabízejí recept bez prohlídky v ordinaci!
Bohužel jsme zavinili, že si lidé myslí, že byli uzdraveni ze hříchu, a přitom nikdy nepoznali, že jsou nemocní. Vkládáme na ně roucho spravedlnosti, a přitom nikdy nepoznali, že jsou nazí. Naléháme na ně, aby důvěřovali Kristu, a přitom ani nepochopili svou potřebu důvěřovat. Tací lidé skončí u myšlenky: „Přidání Ježíše do mého života nemůže být bolestivé.“
C.H. Spurgeon, mocný anglický kazatel, řekl o potřebě pokání následující slova:
„Věřím, že stále ještě existuje truchlivé pokání, ačkoli jsem poslední dobou o něm moc neslyšel. Zdá se, že se lidé v dnešní době velmi rychle stanou věřícími. … Doufám, že má stará kamarádka nazvaná pokání není mrtvá. Zoufale pokání miluji; zdá se, že je dvojčetem víry.
„Já osobně příliš nerozumím víře bez slz; vím, že jsem přišel ke Kristu cestou slzavého kříže. ...Když jsem přišel na Kalvárii vírou, bylo to s velkým pláčem a úpěnlivou prosbou, s vyznáním mých přestoupení a s touhou nalézt spásu v Ježíši, a jedině v Ježíši.“
Nesouhlasím se všemi doktrínami, které napsali Puritáni, líbí se mi však jejich důraz na svatost. Tito zbožní kazatelé nazývali svá kázání „hlubokým oráním.“ Věřili, že nemohou zasít opravdová semínka víry, dokud není půda srdcí jejich posluchačů zorána do hloubky.
Puritáni udělali vše pro to, aby jejich kázání šlo do hloubky, takže zasáhli veškerou ladem ležící půdu duší svých posluchačů. Jejich kázání vyvolala ve sborech ryzí pokání a díky tomu po celá léta formovala silné, dospělé a věrné křesťany.
Jenže dnes je většina kázání zasívána bez orání. Slýchám, že velmi málo dnešních kázání jde hlouběji než do svrchní vrstvy půdy. Nejenže hluboké orání oslovuje hříšný neduh; ono jde dolů až k samotné příčině neduhu. Mnohá kázání, která dnes slýcháme, se zaměřují na nápravu, ale ignorují neduh. Nabízejí recept bez prohlídky v ordinaci!
Bohužel jsme zavinili, že si lidé myslí, že byli uzdraveni ze hříchu, a přitom nikdy nepoznali, že jsou nemocní. Vkládáme na ně roucho spravedlnosti, a přitom nikdy nepoznali, že jsou nazí. Naléháme na ně, aby důvěřovali Kristu, a přitom ani nepochopili svou potřebu důvěřovat. Tací lidé skončí u myšlenky: „Přidání Ježíše do mého života nemůže být bolestivé.“
C.H. Spurgeon, mocný anglický kazatel, řekl o potřebě pokání následující slova:
„Věřím, že stále ještě existuje truchlivé pokání, ačkoli jsem poslední dobou o něm moc neslyšel. Zdá se, že se lidé v dnešní době velmi rychle stanou věřícími. … Doufám, že má stará kamarádka nazvaná pokání není mrtvá. Zoufale pokání miluji; zdá se, že je dvojčetem víry.
„Já osobně příliš nerozumím víře bez slz; vím, že jsem přišel ke Kristu cestou slzavého kříže. ...Když jsem přišel na Kalvárii vírou, bylo to s velkým pláčem a úpěnlivou prosbou, s vyznáním mých přestoupení a s touhou nalézt spásu v Ježíši, a jedině v Ježíši.“