EVANGELIUM POKÁNÍ
„Zármutek podle Boží vůle působí pokání ke spáse, a toho není proč litovat, zármutek po způsobu světa však působí smrt“ (2. Korintským 7, 10). Při čtení tohoto verše jsem se přistihl, že přemýšlím nad svojí službou a ptám se sám sebe: „Osekal jsem evangelium, které Ježíš kázal? Vzal jsem v zásadě na Bibli nůžky a odstřihnul vyšší cenu za následování Krista? Řekl jsem lidem, že stačí uvěřit a budou spaseni a snížil tak Ježíšův standard?“
Zkrátili jsme ryzí usvědčení z hříchů? Přiskočili jsme a nabídli spasení těm, kteří neučinili skutečné pokání, které nezarmoutila jejich přestoupení, kteří hledali víru jen proto, aby za ní mohli schovat svůj chtíč?
Neustále slyšíme přehnané údaje o tom, kolik lidí přišlo k Ježíši díky různým evangelizacím. Křesťané hlásí, kolik lidí uvěřilo, když kázali ve věznicích, školách a na dalších místech. Říkají: „Každý, kdo tam byl, dal srdce Ježíši. Po kázání přišli všichni dopředu pro spasení.“
Modlí se pouze tak, jak je jim řečeno, a mnozí z nich ani nerozumí tomu, co říkají. Pak se většina z nich vrátí ke svému starému životu bez Boha!
Takoví lidé nikdy nezažijí hloubku působení Ducha svatého. Následkem toho nikdy neučiní pokání, nikdy nelitují svých hříchů – a nikdy opravdu neuvěří. Je tragické, že jsme jim nabídli něco, co sám Ježíš nenabídnul nikdy – spasení bez pokání.
Věřím, že církev dokonce zbavila usvědčení pocitů. Jen si to vezměte – dnes už málokdy vidíte slzy na tvářích těch, kteří se modlí modlitbu spasení. Slzy samozřejmě nikoho nespasí, ale Bůh nás všechny stvořil jako lidské bytosti s velmi reálnými pocity. A každý hříšník, který patřil peklu a byl zasažen Duchem svatým, přirozeně cítí hluboký smutek nad tím, jak zarmoutil Pána.
Takový zármutek podle Boží vůle cítil apoštol Petr, když zapřel, že zná Ježíše. Náhle ho přemohla vzpomínka na Ježíšova slova: „Tu se Petr rozpomněl na slova, která mu Ježíš řekl: ‚Dřív než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš.‘ A dal se do pláče“ (Marek 14,72).
Zkrátili jsme ryzí usvědčení z hříchů? Přiskočili jsme a nabídli spasení těm, kteří neučinili skutečné pokání, které nezarmoutila jejich přestoupení, kteří hledali víru jen proto, aby za ní mohli schovat svůj chtíč?
Neustále slyšíme přehnané údaje o tom, kolik lidí přišlo k Ježíši díky různým evangelizacím. Křesťané hlásí, kolik lidí uvěřilo, když kázali ve věznicích, školách a na dalších místech. Říkají: „Každý, kdo tam byl, dal srdce Ježíši. Po kázání přišli všichni dopředu pro spasení.“
Modlí se pouze tak, jak je jim řečeno, a mnozí z nich ani nerozumí tomu, co říkají. Pak se většina z nich vrátí ke svému starému životu bez Boha!
Takoví lidé nikdy nezažijí hloubku působení Ducha svatého. Následkem toho nikdy neučiní pokání, nikdy nelitují svých hříchů – a nikdy opravdu neuvěří. Je tragické, že jsme jim nabídli něco, co sám Ježíš nenabídnul nikdy – spasení bez pokání.
Věřím, že církev dokonce zbavila usvědčení pocitů. Jen si to vezměte – dnes už málokdy vidíte slzy na tvářích těch, kteří se modlí modlitbu spasení. Slzy samozřejmě nikoho nespasí, ale Bůh nás všechny stvořil jako lidské bytosti s velmi reálnými pocity. A každý hříšník, který patřil peklu a byl zasažen Duchem svatým, přirozeně cítí hluboký smutek nad tím, jak zarmoutil Pána.
Takový zármutek podle Boží vůle cítil apoštol Petr, když zapřel, že zná Ježíše. Náhle ho přemohla vzpomínka na Ježíšova slova: „Tu se Petr rozpomněl na slova, která mu Ježíš řekl: ‚Dřív než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš.‘ A dal se do pláče“ (Marek 14,72).