SKRYTÝ HŘÍCH
Když Izrael tábořil pod horou Sínaj, náhle jej pohltila černočerná tma a plápolající oheň. Zprostřed těchto ohromujících úkazů promluvil Bůh: "Tato slova promluvil Hospodin velkým hlasem k celému vašemu shromáždění na hoře z ohně, oblaku a husté temnoty a nicnepřidal." (Deuteronomium 5:22a, ČSP).
Zatímco se toto vše dělo, Izraelci stáli zkamenělí strachem. Byli přesvědčeni o tom, že zemřou dříve, než Hospodin domluví. Nakonec hlas utichl; záře ustala; skončily otřesy; a dokonce začalo svítit slunce. Když se lidé rozhlédli kolem sebe, viděli, že všichni byli stále naživu. Slyšeli skutečný Boží hlas a přežili!
Evidentně jakmile neuvěřitelný zážitek skončil, izraelští starší a kmenoví pohlaváři svolali setkání. Zřejmě by jste očekávali, že to bude největší chválicí shromáždění v dějinách lidstva. Jenže tomu tak nebylo, ani v nejmenším. Oproti očekávání, starší řekli Mojžíšovi: "Nemůžeme prožívat takové věci. Nechceme už nikdy více slyšet Hospodinův podivuhodný hlas. Pokud k nám takto promluví ještě jednou, zemřeme. Od nynějška chceme slyšet Jeho slova skrze lidská ústa."
Tato reakce je úplně záhadná. Jak mohl kdokoli tímto způsobem zareagovat na nádherný Boží zázrak? Řeknu vám proč: Bylo tomu tak proto, že Izraelci měli ve svých srdcích skrytý hřích. Byli tajnými uctívači model.
Je k neuvěření, že tito lidé stále lnuli k malým zlatým bůžkům, které si sebou přinesli z Egypta. Apoštol Štěpán řekl, že tyto modly byly "obrazy, které jste si udělali, abyste se jim klaněli" (Sk 7:43, ČSP). Izraelci si je vyřezali jako napodobeninu velkých zlatých telat, která uctívali Egypťané. Volali: "Ty jsi nás vysvobodil z Egypta. Ty jsi naším Bohem." A nyní, v poušti, se pořád svého ohavného modlářství nezřekli.
Štěpán nazval tento lid "shromážděním v pustině" (verš 38). Ohromilo jej, že dokonce poté, co k nim Hospodin promluvil slyšitelným hlasem, jejich srdce stále zůstávala v modlářském Egyptě. Řekl o nich: "Jemu se naši otcové nechtěli poddat ......a obrátili se ve svých srdcích do Egypta" (verš 39).
Můžete vidět, proč Boží hlas způsobil, že se tito lidé třásli. Důvod, proč si mysleli, že by mohli zemřít, byl ten, že se ocitli v přítomnosti svatého, mocného Boha a ne vedle nějaké neživé vyřezávané modly. Jeho Duch zasáhl jejich duše a jejich svědomí je usvědčovalo.
Zatímco se toto vše dělo, Izraelci stáli zkamenělí strachem. Byli přesvědčeni o tom, že zemřou dříve, než Hospodin domluví. Nakonec hlas utichl; záře ustala; skončily otřesy; a dokonce začalo svítit slunce. Když se lidé rozhlédli kolem sebe, viděli, že všichni byli stále naživu. Slyšeli skutečný Boží hlas a přežili!
Evidentně jakmile neuvěřitelný zážitek skončil, izraelští starší a kmenoví pohlaváři svolali setkání. Zřejmě by jste očekávali, že to bude největší chválicí shromáždění v dějinách lidstva. Jenže tomu tak nebylo, ani v nejmenším. Oproti očekávání, starší řekli Mojžíšovi: "Nemůžeme prožívat takové věci. Nechceme už nikdy více slyšet Hospodinův podivuhodný hlas. Pokud k nám takto promluví ještě jednou, zemřeme. Od nynějška chceme slyšet Jeho slova skrze lidská ústa."
Tato reakce je úplně záhadná. Jak mohl kdokoli tímto způsobem zareagovat na nádherný Boží zázrak? Řeknu vám proč: Bylo tomu tak proto, že Izraelci měli ve svých srdcích skrytý hřích. Byli tajnými uctívači model.
Je k neuvěření, že tito lidé stále lnuli k malým zlatým bůžkům, které si sebou přinesli z Egypta. Apoštol Štěpán řekl, že tyto modly byly "obrazy, které jste si udělali, abyste se jim klaněli" (Sk 7:43, ČSP). Izraelci si je vyřezali jako napodobeninu velkých zlatých telat, která uctívali Egypťané. Volali: "Ty jsi nás vysvobodil z Egypta. Ty jsi naším Bohem." A nyní, v poušti, se pořád svého ohavného modlářství nezřekli.
Štěpán nazval tento lid "shromážděním v pustině" (verš 38). Ohromilo jej, že dokonce poté, co k nim Hospodin promluvil slyšitelným hlasem, jejich srdce stále zůstávala v modlářském Egyptě. Řekl o nich: "Jemu se naši otcové nechtěli poddat ......a obrátili se ve svých srdcích do Egypta" (verš 39).
Můžete vidět, proč Boží hlas způsobil, že se tito lidé třásli. Důvod, proč si mysleli, že by mohli zemřít, byl ten, že se ocitli v přítomnosti svatého, mocného Boha a ne vedle nějaké neživé vyřezávané modly. Jeho Duch zasáhl jejich duše a jejich svědomí je usvědčovalo.