VYSVOBOZUJÍCÍ MODLITBY "POMOCNÍKŮ"
"Bratři, nechceme, abyste nevěděli o soužení, které na nás dolehlo v Asii tak těžce a nesnesitelně, že už jsme přestali doufat, že přežijeme, v nitru jsme už vlastně očekávali rozsudek smrti. (2.Kor.1:8)
Řecké slovo přeložené v tomto úryvku jako "dolehlo", znamená "zavalilo těžkým břemenem, krutě zdrtilo". Pavel sděloval svatým v Korintu, "Ta krize byla tak vážná, že mě málem zničila. Myslel jsem, že je to můj konec".
Když Pavel říká, že pod tíhou soužení ztrácel naději, můžeme si být jisti, že byl na úplném dně. Jinde své trápení spíše zlehčuje. Možná si vybavíte, jak prostě setřásl jedovatého hada, který se mu zakousl do ruky. Třikrát ztroskotal, přesto to zmiňuje jen mimochodem, pro ilustraci. Byl bit, oloupen, kamenován, vězněn - a nikdy si nestěžuje.
Tady je ale apoštol na pokraji naprostého vyčerpání. Věřím, že toto utrpení, kterým prošel, bylo utrpení duševní. Nemůžeme vědět přesně, co ho trápilo, ale 2.Kor. 7:5 něco naznačuje: " Když jsme dorazili do Makedonie, neměli jsme tam klid. Ze všech stran na nás doléhalo soužení: zvenku boj, zevnitř obavy."
Domnívám se, že Pavel mluví o bolesti, kterou mu způsobily jeho ovečky. V Korintu se rozmohli falešní učitelé a snažili se poštvat lidi proti němu. Pavel se bál, že jeho "děti" odmítnou jeho učení a budou následovat ty, kdo to s nimi nemyslí dobře.
Potěšil ho Titus, který mu přinesl dobré zprávy o jeho "milovaných dětech" v Korintu. Pavel píše, "Ale Bůh, který potěšuje sklíčené, nás potěšil příchodem Tita, a nejen jeho příchodem, ale také tím, jak byl mezi vámi povzbuzen. Když nám vyprávěl, jak se vám stýská, jak všeho litujete a jak horlivý zájem o mě máte, má radost neznala mezí." (2.Kor. 7:6-7)
Sám jsem v životě takové trápení zažil. Někdy byla slova těch, které jsem miloval a sloužil jim, jak nůž do zad. Můžu říct spolu s Davidem, " V ústech měl slova nad máslo lahodnější, v srdci však válku nosil si." (Žalm 55:22)
A tehdy jsem nejvíc potřeboval "pomocné modlitby".
Řecké slovo přeložené v tomto úryvku jako "dolehlo", znamená "zavalilo těžkým břemenem, krutě zdrtilo". Pavel sděloval svatým v Korintu, "Ta krize byla tak vážná, že mě málem zničila. Myslel jsem, že je to můj konec".
Když Pavel říká, že pod tíhou soužení ztrácel naději, můžeme si být jisti, že byl na úplném dně. Jinde své trápení spíše zlehčuje. Možná si vybavíte, jak prostě setřásl jedovatého hada, který se mu zakousl do ruky. Třikrát ztroskotal, přesto to zmiňuje jen mimochodem, pro ilustraci. Byl bit, oloupen, kamenován, vězněn - a nikdy si nestěžuje.
Tady je ale apoštol na pokraji naprostého vyčerpání. Věřím, že toto utrpení, kterým prošel, bylo utrpení duševní. Nemůžeme vědět přesně, co ho trápilo, ale 2.Kor. 7:5 něco naznačuje: " Když jsme dorazili do Makedonie, neměli jsme tam klid. Ze všech stran na nás doléhalo soužení: zvenku boj, zevnitř obavy."
Domnívám se, že Pavel mluví o bolesti, kterou mu způsobily jeho ovečky. V Korintu se rozmohli falešní učitelé a snažili se poštvat lidi proti němu. Pavel se bál, že jeho "děti" odmítnou jeho učení a budou následovat ty, kdo to s nimi nemyslí dobře.
Potěšil ho Titus, který mu přinesl dobré zprávy o jeho "milovaných dětech" v Korintu. Pavel píše, "Ale Bůh, který potěšuje sklíčené, nás potěšil příchodem Tita, a nejen jeho příchodem, ale také tím, jak byl mezi vámi povzbuzen. Když nám vyprávěl, jak se vám stýská, jak všeho litujete a jak horlivý zájem o mě máte, má radost neznala mezí." (2.Kor. 7:6-7)
Sám jsem v životě takové trápení zažil. Někdy byla slova těch, které jsem miloval a sloužil jim, jak nůž do zad. Můžu říct spolu s Davidem, " V ústech měl slova nad máslo lahodnější, v srdci však válku nosil si." (Žalm 55:22)
A tehdy jsem nejvíc potřeboval "pomocné modlitby".