OTCŮV POLIBEK

Je velkým požehnáním, když dostaneme místo v nebesích. Jak toto požehnání vypadá? Je to výsada přijetí: „Ve své laskavé vůli nás předurčil, abychom skrze Ježíše Krista byli přijati za jeho vlastní“ (Efezským 1,6). V původním významu slovo „přijatý“ znamená „vysoce upřednostňovaný“. Pavlovo užití slova „přijatý“ tedy můžeme přeložit jako: „Bůh nás velmi upřednostnil. Jsme pro něj velice vzácní, protože máme své místo v Kristu.“

Protože Bůh přijal Kristovu oběť, vidí nyní pouze jednoho člověka – Ježíše – a ty, kteří jsou s ním spojeni vírou. Naše těla v Božích očích zemřela. Jak to? Náš starý člověk zemřel s Ježíšem na kříži, a proto když se na nás teď Bůh podívá, vidí jenom Krista. Naopak my se potřebujeme naučit vidět sami sebe tak, jak nás vidí Bůh. Neznamená to soustředit se pouze na naše hříchy a slabosti, ale také na vítězství, které pro nás Ježíš na kříži získal.

Podobenství o marnotratném synovi (Lukáš 15,11-31) výborně ilustruje, jak jsme přijati, když dostaneme nebeské místo v Kristu. Znáte ten příběh: Mladý muž si vzal od svého otce dědictví a celé ho rozházel rozmařilým životem. A potom, když byl zcela ožebračený – morálně, emociálně a fyzicky – pomyslel na svého otce, ale byl přesvědčený, že ztratil všechnu jeho přízeň.

Písmo nám říká, že tento zlomený mladý muž velmi litoval svých hříchů a volal: „Jsem nehoden nazývat se synem. Zhřešil jsem proti Bohu.“ Ale potom si řekl: „Vstanu, půjdu ke svému otci“ (verš 18). Když to udělal, zakusil požehnání přijetí. Vidíte to? Marnotratný syn se odvrátil od svého hříchu a vrátil se k otevřeným dveřím svého otce. Šel plný pokání a zahanební. A co se stalo? „Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil“ (Lukáš 15,20). To je nádherná scéna. Otec svému hříšnému synovi odpustil a obejmul ho, bez hněvu a odsouzení. A když syn ucítil na své tváři polibek, věděl, že byl přijat.