ON JE VĚRNÝ PŘÍTEL
Jak musí našeho Pána trápit, když zapomínáme, jaká v našich životech vybojoval v minulosti vítězství, jak nás zázračně chránil. Nazval nás svými přáteli (viz Jan 15,15), ale když přijde zkouška, často na Jeho věrnost a přátelství úplně zapomeneme. Proto Ježíš varoval učedníky před kvasem Farizeů (Marek 8). V podstatě jim řekl: „Jestliže ke mně přijdete s těžkými problémy, nečekejte, že vám odpovím, máte-li nevěrné srdce. Musíte ke Mně přicházet s vírou a důvěrou, věřit, že jsem větší než Šalomoun.“
V Markovi 4,35–41 se učedníci znovu plavili na druhý břeh jezera. „Tehdy se strhla veliká větrná bouře. Vlny se valily na loď a ta se už naplňovala vodou“ (Marek 4,37). Vlny zaplavily loď a učedníci bez sebe strachy začali horečně stoupající vodu vylévat. Byli to zkušení rybáři a brzy pochopili, že jim jde o život. Rychle probudili Ježíše, který spal na zádi, a volali: „Mistře, jdeme ke dnu!“
Když si představím, jak se Ježíš probudil, mé lidské já chce, aby učedníky utěšil: „Jsem rád, že jste Mě vzbudili. Je to vážné. Ubozí bratři, je mi líto, že jsem vás nechal snášet tu bouři tak dlouho. Odpusťte Mi, že jsem nejednal dřív. Snad jste si nemysleli, že je Mi vaše nouze lhostejná.“
Ne, Ježíš reagoval úplně opačně. Vynadal učedníkům! „Proč se tak bojíte? Ještě pořád nemáte víru?“ (Marek 4,40). Představte si, co si ti muži asi v tu chvíli mysleli: „Opravdu Ježíš čekal, že budeme stát po pás ve vodě a nebudeme mít strach? Tohle je nejhorší bouře, jakou jsme kdy zažili. Do lodi se valí voda, potápíme se. Copak jsme měli praktikovat víru ve zdánlivě beznadějné situaci?“
Odpověď zní: Ano, samozřejmě! Ježíš zkoušel jejich víru. Chtěl vědět: „Budou Mi učedníci důvěřovat tváří v tvář smrti? Odolá jejich víra ve Mě?“ Jako člověk možná Kristus spal, ale byl to také Bůh a Pán Bůh nikdy nespí: „Jistěže nedříme a nespí ten, který ochraňuje Izrael!“ (Žalm 121,4).
V Markovi 4,35–41 se učedníci znovu plavili na druhý břeh jezera. „Tehdy se strhla veliká větrná bouře. Vlny se valily na loď a ta se už naplňovala vodou“ (Marek 4,37). Vlny zaplavily loď a učedníci bez sebe strachy začali horečně stoupající vodu vylévat. Byli to zkušení rybáři a brzy pochopili, že jim jde o život. Rychle probudili Ježíše, který spal na zádi, a volali: „Mistře, jdeme ke dnu!“
Když si představím, jak se Ježíš probudil, mé lidské já chce, aby učedníky utěšil: „Jsem rád, že jste Mě vzbudili. Je to vážné. Ubozí bratři, je mi líto, že jsem vás nechal snášet tu bouři tak dlouho. Odpusťte Mi, že jsem nejednal dřív. Snad jste si nemysleli, že je Mi vaše nouze lhostejná.“
Ne, Ježíš reagoval úplně opačně. Vynadal učedníkům! „Proč se tak bojíte? Ještě pořád nemáte víru?“ (Marek 4,40). Představte si, co si ti muži asi v tu chvíli mysleli: „Opravdu Ježíš čekal, že budeme stát po pás ve vodě a nebudeme mít strach? Tohle je nejhorší bouře, jakou jsme kdy zažili. Do lodi se valí voda, potápíme se. Copak jsme měli praktikovat víru ve zdánlivě beznadějné situaci?“
Odpověď zní: Ano, samozřejmě! Ježíš zkoušel jejich víru. Chtěl vědět: „Budou Mi učedníci důvěřovat tváří v tvář smrti? Odolá jejich víra ve Mě?“ Jako člověk možná Kristus spal, ale byl to také Bůh a Pán Bůh nikdy nespí: „Jistěže nedříme a nespí ten, který ochraňuje Izrael!“ (Žalm 121,4).