NEBER MI SVÉHO DUCHA SVATÉHO by Gary Wilkerson
Žalmista David píše: „Nevyháněj mě ze své přítomnosti, svého svatého Ducha neber mi! (Žalm 51:13). Víme, že Bůh je všudypřítomný, ale projev Jeho přítomnosti je něco zcela jiného. Tohle je i důvodem, proč se v tolika sborech začíná během uctívání písněmi, ve kterých prosíme Ducha svatého, aby sestoupil a dal nám poznat svou přítomnost. David zde říká: „Pane, potřebuji Tvou přítomnost, a to nejen dnes, ale i zítra.“ Nechci o ni přijít, už nechci navrátit zpět ke své vlažnosti. „Prosím, Bože, neber mi svého Ducha svatého. Zůstaň se mnou i poté, co skončím s Tvým uctíváním.“
Všichni víme jaké to je. V církvi i během našeho společenství s ostatními, můžeme rozpoznat projev Boží přítomnosti. Uvnitř létají jiskry, které nám dodávají pocit nového a čerstvého života a my voláme k Bohu, aby to v nás takto roznítil každičkou hodinu. A jak dny plynou, jiskra pomalu uhasíná, tím jak jsme bombardováni různými záležitostmi v práci, rodinnými povinnostmi a složenkami, které nás pohlcují a přemáhají.
Stává se mi to každoročně v období září, kdy se koná konference „Očekávání“. Jsem pohnut a inspirován jednotlivými božími lídry, kteří zde kážou a promlouvají, jejich mocná poselství mě dostávají na kolena. Ale v září loňského roku jsem pronesl k Bohu tuto odvážnou modlitbu: „Pane, pokud ve mě neudržíš tuto jiskru, nedávej mi ji.“
Byl jsem už unavený z toho kolotoče, kdy jsem se snažil udržovat zažehnutý plamen, být na vrcholu jeden týden a hned během toho dalšího upadnout dolů a opět se plahočit. Proto jsem ho požádal: „Bože, ať už ve mně zapálíš jakýkoliv plamen, nechej ho růst víc a víc, ať je co nejintenzivnější. Dej mi loajálního ducha, jak řekl David. Pokud mi dáš jiskru, přeměň ji v žár!“ V posledních měsících Bůh tento plamen udržoval. Církev, kterou vedu, má nyní pastora, který je zapálen pro modlitbu za svůj lid. Možná nebudu moct pozvat všechny na kávu nebo si s nimi jít zahrát golf, ale mám loajální ducha, který se za ně přimlouvá dnem i nocí, aby uzřel, že se stávají tím vším, kým jen mohou být pro Ježíše.
Všichni víme jaké to je. V církvi i během našeho společenství s ostatními, můžeme rozpoznat projev Boží přítomnosti. Uvnitř létají jiskry, které nám dodávají pocit nového a čerstvého života a my voláme k Bohu, aby to v nás takto roznítil každičkou hodinu. A jak dny plynou, jiskra pomalu uhasíná, tím jak jsme bombardováni různými záležitostmi v práci, rodinnými povinnostmi a složenkami, které nás pohlcují a přemáhají.
Stává se mi to každoročně v období září, kdy se koná konference „Očekávání“. Jsem pohnut a inspirován jednotlivými božími lídry, kteří zde kážou a promlouvají, jejich mocná poselství mě dostávají na kolena. Ale v září loňského roku jsem pronesl k Bohu tuto odvážnou modlitbu: „Pane, pokud ve mě neudržíš tuto jiskru, nedávej mi ji.“
Byl jsem už unavený z toho kolotoče, kdy jsem se snažil udržovat zažehnutý plamen, být na vrcholu jeden týden a hned během toho dalšího upadnout dolů a opět se plahočit. Proto jsem ho požádal: „Bože, ať už ve mně zapálíš jakýkoliv plamen, nechej ho růst víc a víc, ať je co nejintenzivnější. Dej mi loajálního ducha, jak řekl David. Pokud mi dáš jiskru, přeměň ji v žár!“ V posledních měsících Bůh tento plamen udržoval. Církev, kterou vedu, má nyní pastora, který je zapálen pro modlitbu za svůj lid. Možná nebudu moct pozvat všechny na kávu nebo si s nimi jít zahrát golf, ale mám loajální ducha, který se za ně přimlouvá dnem i nocí, aby uzřel, že se stávají tím vším, kým jen mohou být pro Ježíše.