UNA CHISPA by Gary Wilkerson
Jiskra je dočasná, trvá pouze krátce, a pak vyhasne. A přece je účelem jiskry, aby něco podpálila, aby něco začala. Například je jiskra potřebná k tomu, aby se rozhořel plynový gril, a dalo se vařit. Ale samotná jiskra není oheň; neuvaří maso.
Abychom žili v plnosti, kterou pro Bůh zamýšlí pro naše životy, potřebujeme plamen, který je neustále podněcován olejem Boží přesvědčivé milosti. Rozdíl vidíme na Davidově životě. Měl nějaké duchovní zážitky, stejné jako Saul, když se jej dotkla Boží ruka a pomazala ho. A přece se jiskra, kterou obdržel David, rozdmýchala do plamene. „Když se David postavil před svými bratry, Samuel vzal roh s olivovým olejem, který si přinesl, a pomazal Davida. A duch Hospodinův se Davida zmocňoval od onoho dne i nadále“ (1. Samuel 16:13, přel.). Tato poslední fráze - „od onoho dne i nadále“ - nám ukazuje rozdíl mezi Davidovým a Saulovým životem. Jakmile David dostal jiskru od Boha, střežil ji, rozdmýchával ji a rozhořel ji. Rozhodl se: „Chci tuto jiskru rozdmýchat do plamene, který bude hořet pro Hospodina.“
Když přichází Boží jiskra, může nás uklidnit, ale též má v úmyslu vytvořit oheň, který kultivuje. Plamen Boží svatosti nás očišťuje od věcí, které v něm nejsou obsaženy, a spaluje odpad ze hříchu, který nás nutí nenávidět či dělat kompromisy. Také v nás rozdmýchává touhu po svatosti, abychom mohli říci stejně jako David: „Pane, chci být před tebou čistý a mít správného ducha.“
Mnoho křesťanů se tomu brání. Usvědčení může vést ke změně, a my možná nejsme ochotni změnit některé své zvyky či věci, po kterých toužíme. David oslovil vzdor svého srdce a žádal: „Jen mě neodvrhuj od své tváře, ducha svého svatého mi neber! Dej, ať se zas veselím z tvé spásy, učiň mě ochotným k poslušnosti“ (Žalm 51:13-14, přel.).
Povšimni si v tomto verši Davidova důrazu na poslušnost. Apoštol Pavel býval mohl neuposlechnout Boží vedení a jít na misie po svém. Ve skutečnosti se nemohl dočkat, až ponese evangelium do Asie, hovoří však o tom, že mu Duch svatý zakázal tam jít. Pavel věděl, že kdyby pokračoval podle sebe, zarmoutil by Ducha svatého. Stále by byl spasen a milován Bohem, uhasil by však moc Ducha, která vedla jeho život.
Přesně to se stalo králi Saulovi. Když setrvával v neposlušnosti, moc Božího Ducha, který by si ho používal, ubývala. Po nějaké chvíli Saul již neslyšel Boží hlas, ani necítil vedení Božího Ducha, protože nikdy nedovolil, aby se počáteční jiskra rozdmýchala do očišťujícího plamene.
Abychom žili v plnosti, kterou pro Bůh zamýšlí pro naše životy, potřebujeme plamen, který je neustále podněcován olejem Boží přesvědčivé milosti. Rozdíl vidíme na Davidově životě. Měl nějaké duchovní zážitky, stejné jako Saul, když se jej dotkla Boží ruka a pomazala ho. A přece se jiskra, kterou obdržel David, rozdmýchala do plamene. „Když se David postavil před svými bratry, Samuel vzal roh s olivovým olejem, který si přinesl, a pomazal Davida. A duch Hospodinův se Davida zmocňoval od onoho dne i nadále“ (1. Samuel 16:13, přel.). Tato poslední fráze - „od onoho dne i nadále“ - nám ukazuje rozdíl mezi Davidovým a Saulovým životem. Jakmile David dostal jiskru od Boha, střežil ji, rozdmýchával ji a rozhořel ji. Rozhodl se: „Chci tuto jiskru rozdmýchat do plamene, který bude hořet pro Hospodina.“
Když přichází Boží jiskra, může nás uklidnit, ale též má v úmyslu vytvořit oheň, který kultivuje. Plamen Boží svatosti nás očišťuje od věcí, které v něm nejsou obsaženy, a spaluje odpad ze hříchu, který nás nutí nenávidět či dělat kompromisy. Také v nás rozdmýchává touhu po svatosti, abychom mohli říci stejně jako David: „Pane, chci být před tebou čistý a mít správného ducha.“
Mnoho křesťanů se tomu brání. Usvědčení může vést ke změně, a my možná nejsme ochotni změnit některé své zvyky či věci, po kterých toužíme. David oslovil vzdor svého srdce a žádal: „Jen mě neodvrhuj od své tváře, ducha svého svatého mi neber! Dej, ať se zas veselím z tvé spásy, učiň mě ochotným k poslušnosti“ (Žalm 51:13-14, přel.).
Povšimni si v tomto verši Davidova důrazu na poslušnost. Apoštol Pavel býval mohl neuposlechnout Boží vedení a jít na misie po svém. Ve skutečnosti se nemohl dočkat, až ponese evangelium do Asie, hovoří však o tom, že mu Duch svatý zakázal tam jít. Pavel věděl, že kdyby pokračoval podle sebe, zarmoutil by Ducha svatého. Stále by byl spasen a milován Bohem, uhasil by však moc Ducha, která vedla jeho život.
Přesně to se stalo králi Saulovi. Když setrvával v neposlušnosti, moc Božího Ducha, který by si ho používal, ubývala. Po nějaké chvíli Saul již neslyšel Boží hlas, ani necítil vedení Božího Ducha, protože nikdy nedovolil, aby se počáteční jiskra rozdmýchala do očišťujícího plamene.