EGYPTSKÁ HANBA
V 5. kapitole Jozue byl Izrael na vrcholu své slávy a moci . Zakoušel neuvěřitelné zázraky, byl milován a zabezpečen, zatímco jeho nepřátelé „ztratili odvahu a pozbyli před Izraelci ducha” (Jozue 5:1). Druhý verš říká, že „v tom čase” - tj. v čase vítězství, požehnání, vedení a přízně, v čase, kdy se Izraelci chystali jít a zabrat zemi – Bůh v podstatě řekl: „Zadržte! Máme problém. Všechno vypadá dobře – vyhrajeme větší bitvy – ale jednu záležitost jste podcenili. Ve vašich srdcích je stále egyptská hanba a ta musí být vyťata a odhozena pryč.“
Jako by Bůh svému lidu říkal: „Trpělivě snáším vaše opětovná selhávání, vaše stížnosti, váš nekončící a stále přetrvávající chtíč. Desetkrát mne vaši otcové provokovali na poušti a já jim všechno odpustil. Když jsem tě nalezl chřadnoucího v železné egyptské peci, omyl jsem tě, zabezpečil jsem tě krví a osvobodil jsem tě od tvých nepřátel. Ty jsi ale po celou tu dobu měl v srdci skrytý hřích. Odmítal jsi odložit modly, které jsou útočištěm tvého srdce.
Prorok Amos potvrdil, že Izrael měl modlářské srdce: „Připravovali jste mi obětní hody a přídavné oběti po čtyřicet let na poušti, dome izraelský? Ponesete Sikúta, svého krále, Kijúna, své obrazy, hvězdu svého boha, to, co jste si udělali („Amos 5:25-26). To byla ta hanba: Po celou dobu, navzdory Boží lásce, ochraně, Božímu požehnání a vedení, nosili Izraelci v srdci cosi skrytého. I když zpívali Bohu chvály, v jejich nitru vládl jiný bůh.
Modly svých otců ukryli do svých zavazadel! Dokonce ani úžasný hlas svatého a bázeň budícího Boha je nedokázal přimět, aby se vzdali svých posvátných předmětů, svých zlatých egyptských obrazů. Chtěli jít a sloužit Bohu, a přitom stále lnuli k modlám. Hospodin byl až potud trpělivý, dal jim však ultimátum: „Půjdu pouze se svatým lidem. Před vámi leží svět radosti a pokoje, nemůžete však s sebou nést vaši hanbu. Skončete s ní! Naostřete si nože! Nevejde tam žádná tělesnost. Žádné modlářství! Žádné lpění na chtíčích! Žádná skrytá hanba!“
Jako by Bůh svému lidu říkal: „Trpělivě snáším vaše opětovná selhávání, vaše stížnosti, váš nekončící a stále přetrvávající chtíč. Desetkrát mne vaši otcové provokovali na poušti a já jim všechno odpustil. Když jsem tě nalezl chřadnoucího v železné egyptské peci, omyl jsem tě, zabezpečil jsem tě krví a osvobodil jsem tě od tvých nepřátel. Ty jsi ale po celou tu dobu měl v srdci skrytý hřích. Odmítal jsi odložit modly, které jsou útočištěm tvého srdce.
Prorok Amos potvrdil, že Izrael měl modlářské srdce: „Připravovali jste mi obětní hody a přídavné oběti po čtyřicet let na poušti, dome izraelský? Ponesete Sikúta, svého krále, Kijúna, své obrazy, hvězdu svého boha, to, co jste si udělali („Amos 5:25-26). To byla ta hanba: Po celou dobu, navzdory Boží lásce, ochraně, Božímu požehnání a vedení, nosili Izraelci v srdci cosi skrytého. I když zpívali Bohu chvály, v jejich nitru vládl jiný bůh.
Modly svých otců ukryli do svých zavazadel! Dokonce ani úžasný hlas svatého a bázeň budícího Boha je nedokázal přimět, aby se vzdali svých posvátných předmětů, svých zlatých egyptských obrazů. Chtěli jít a sloužit Bohu, a přitom stále lnuli k modlám. Hospodin byl až potud trpělivý, dal jim však ultimátum: „Půjdu pouze se svatým lidem. Před vámi leží svět radosti a pokoje, nemůžete však s sebou nést vaši hanbu. Skončete s ní! Naostřete si nože! Nevejde tam žádná tělesnost. Žádné modlářství! Žádné lpění na chtíčích! Žádná skrytá hanba!“